Drobné poznámky o prorůstání

Anotace: protože mám suchý období a protože liter si pamatuje moji středoškolskou éru (lol) a vy jste z neznámých důvodů četli i moje slohovky, proč v tom nepokračovat. Zadání bylo: život v obrazech, enjoy.

Je pozdě večer, léto, čas se loudá někde kolem půlnoci. V tuhle dobu už lidé většinou spí, někdo se možná miluje. Město oddychuje. A já? Nemůžu spát. Svědí mě kůže na bříškách, když přibližně třemi prsty už naučeně vyťukávám text. Nerada mluvím o svém autorském já, cizí životy jsou mi svým způsobem o něco víc vlastní, ale přinesení oběti je někdy nezbytné, takže: nemám ráda, když do textového editoru ukládám nedokončený text. V jistém ohledu mě pomyšlení na tuto konkrétní neúplnost znervózňuje. Rozepsané texty tedy už dlouhé roky ukládám jinde.


jizva po tobě
je prorostlá celým městem

když se vracím domů
vnímám ji na schodech
ve stěnách
i v lidech
...
a nedokážu říct jak mě bolí
na vlastní kůži cítit
a vidět
jak stárne.


Když text zakončím tečkou, pnutí kůže o něco ustane. V duchu si odplivávám, už dlouho se mi nestalo, že by bylo psaní poháněné něčím, co by se nejpříznačněji dalo pojmenovat vnitřní potřeba, jakkoli je nositel hlavní myšlenky neoriginální.
Město, či obecně svět kolem v celé své šíři, je živý organismus, který je neustále s námi a pozoruje nás. Město oddychuje s přivřenýma očima. Má paměť. Dokonce velmi dobrou paměť. Přijme jizvy, které my nechceme, nedokážeme či už nemůžeme nést. Zakonzervuje vzpomínky. Umožňuje nám myslet, dokonce žít v obrazech.
Že vy v obrazech nežijete? Dovolte mi vás přesvědčit o opaku. Nestačila by nám všechna počítadla na světě, kdybychom chtěli spočítat hmotné drobné i větší milníky vašeho každodenního života: z tohohle hrnku pijete každé ráno čaj už rok a půl, možná i déle. Sáček necháváte louhovat necelých šest minut, zatímco stelete postel. Přemýšlíte nad čerstvě proběhlou nocí. Něco jste ve snu zapomněli, útržky snů se vám zjevují v hlavě bez konkrétních kontur. Vypijete čaj napůl cesty mezi navlékáním ponožek a kontrolováním, zda máte sbalené všechno, co potřebujete. Zuby si vyčistíte až těsně před odchodem. Dole u vchodových dveří vedle schránek si jen letmo přečtete prosbu: Zamykejte! Chráníte tak i svůj majetek.
Na přechodu vás nechá přejít trolejbus, lidé uvnitř v rukou svírají madla, která připomínají kapku deště před dopadem. Opodál se někdo zasměje. To všechno jsou obrazy. Vaše obrazy, obrazy vašeho života, ne Baletky Edgara Degase nebo Persistence paměti od Dalího.

Žijete, možná tak trochu nedobrovolně, dvojí život na rozdílných stranách bariéry. Jste částečný tvůrce, poskvrnitel plátna, i ten, kdo je zachycený, zavřený uvnitř. Utváříte si galerii obrazů tvořenou prostředím, ve kterém žijete, činnostmi, kterým věnujete čas, lidmi, se kterými se stýkáte a (společně) prorůstáte skrz své rámy.
Jste podobní moři. Přeléváte se pomyslnými rámy jako vlny bičující pobřeží. Stejně jako vlna vezme s sebou hrst písku, vy přebíráte sami sebe a umisťujete svou pozornost tam, kde je potřeba. Je vám nahlíženo do vašich hlubin a vy nahlížíte do hlubin cizích. Probíhá vlastně takový pomyslný neustálý výměnný obchod. Obchod o to úplně nejcennější. Váš život a čas. Nic většího a unikátnějšího nikomu možná nikdy nebudete schopni nabídnout, a přesto to děláte každý den. To je vskutku nabídka, která se neodmítá.
Pokud vás někdy trápil či trápí strach z osamění, tak se možná už nikdy nemusíte bát: V tomto procesu jste nikdy nebyli, nejste a nebudete úplně sami. Něčí společnost je v tomto případě konstantní, neustále přítomná, klečí vám u nohou podobná nehmotnému věrnému psovi, jenom mění svoji podobu a životnost. Nepotřebuje loudit o pozornost, vaši pozornost má zcela automaticky. Automaticky vnímáte, že stromy venku už rozkvetly a že slunce konečně po zimě nabralo trochu síly. Nikdo vám to nemusel říct. Cítíte to. Otevřete okno a na chvíli posloucháte zpěv ptáků. Vnímat se dá celým tělem. A když se jednou za čas zastavíte, možná si uvědomíte, jak precizní drobnou perokresbou je vaše existence a svět kolem vás nakreslená. Křehká jako zašeptané kouzlo. Je složená z mnoha přísad. Nemám na mysli žádnou sůl, pepř, cukr ani jiné koření. Vaše existence vyžaduje přísady trochu jiné povahy. Obrazy, jednoduché i složité tvary, chutě všeho druhu, vůně jemné i veskrze intenzivní, struktury, zvuky.
Možná si přitom taky uvědomíte, že některá místa vám někoho připomínají. Že některá místa jsou ve vašich očích přímo prorostlá tím, s kým a s čím je máte spojená. Řetězec nehmotného dědictví, které stárne spolu s vámi. Které vám nikdo nemůže vzít, protože se odehrává uvnitř vás. K jeho rozvětvování stačí dvě věci: žít a – to především – vnímat. Nečekejte na žádná znamení. Nejsou potřebná. Žijte. A užívejte si to. Ďábel se skrývá v detailech. Hýčkejte si ho, on se vám odmění. A ta odměna bude stát za to.