Dopis od Boha

Prší. Pepina sedí u okna a tupě kouká ven.
Nic ji nebaví. Je tak sama. Opuštěná – v myšlenkách i v životě.

Prázdná. A přesto – někde uvnitř – plná života.
Je to tam. Někde. Hluboko.
Ale vůbec netuší, jak se k té radosti dostat.

Opuštěná. Sama. Ve svém vlastním světě.

Ztuhne.

Zbystří.

Nechápe, co je to za zvuk.

Někdo klepe.

Klepe na její dveře.

To není možný.

Ztěžka dýchá. Zvedne se.
Pod dveřmi leží obálka.

Co to je?
Kdo mi to píše?

Proč to nehodil do schránky?

Třesoucíma rukama ji zvedá.
Otevře.

Rychle přeletí dopis očima. Ztuhne.

„To má být vtip?“

Podepsáno:
Tvůj Bůh.

Pepina se třese. Je jí zima. Nechápe.
Přečte si to znovu.
A znovu.

A znovu.

Nakonec si jde nalít sklenku vína.
Přehodí přes sebe deku, schoulí se do křesla.
Zpátky k oknu.

Už neprší.
Svítí slunce.

Zašeptá:
„Bože.“

A najednou neví, jestli se má smát, nebo brečet.
Protože… držet v ruce dopis přímo od Boha?

Nechápe.
Ale nemá co ztratit.

Maximálně udělá radost tomu, kdo si z ní vystřelil.

Dopije sklenku, oblékne se a tramvají číslo 22 jede ke Katedrále svatého Víta.
Má tam být přesně o půlnoci.

Hrdlo a hruď jí svírá strach.
Ale pak jí dojde, že jí už nikdo nemůže ublížit víc než ona sama.

Bim bam. Bim bam.
Půlnoc.

Je jí zima, ale je statečná. A odhodlaná.

Z nebe se spustí hustá mlha.
Stoupá po schodech.

Člověk by si řekl, že schody do nebe jsou dlouhé.
Ale jí to připadá, jako by vyšla jen pár.

Štípne se.
Au. Realita.

Je vzhůru. Je tady.

„Ahoj Pepčo. Ty jsi pořád stejná.“

Otočí se.
Strejda.

„Ahoj strejdo. Co ty tady?“
V tu chvíli jí to dojde.
Strejda přece dávno zemřel.

Mlčí. A pak běží.

„Tati! Tati! Tatínku můj, jak moc mi chybíš.“
„Holčičko moje. Ty mně taky!“

„Pamatuješ, co jsem ti říkal, když jsem se loučil?“
„Nebreč. Pamatuješ?“
„Pamatuju, tati.“

„Tak proč to neděláš?
Proč si ubližuješ?
Opatruj se. Miluj se.
Jsi ten největší poklad, který mám.
Začni si sebe vážit.
Svět tě miluje –
tak proč se nemiluješ ty?“

„Tati…“ vzdechne.

Budík.

Cože?

To byl jen sen?

„Tak nic…“

Ale pak to zaslechne ještě jednou.

V sobě.

„Miluj se. Slyšíš? Miluj se, jak nejvíc to jde.