Kadibudka

Na chatě se všechno šíří, smrad a pomluvy se tu plíží. Naše paní sousedka, samozvaná náčelnice, povolala starostu.

„Starosto,“ pravila sousedka Zákeřná, přechytralý výraz pod brýlemi a ruce v bok, „kam sousedi chodí srá… to by mě tedy moc zajímalo.“

Naše paní Zákeřná, to je věru sousedka, každý by ji chtěl. Nezávidí, nepomlouvá – prostě čistý ideál.

Pan starosta, mocný král, s otázkou v očích se na mě podíval:
„Paní, řeknete nám prosím, kam chodíte na stranu?“

„Vážený pane starosto, tamta budka se srdíčkem – tam je to.“

To sousedce nestačilo, a tak dotaz přidala:
„A kam chodíte chcá…?“ zašveholila – a jedovatou slinu odplivla.

Starosta jen zamrkal a na mě se zhluboka zakoukal.
„Taky tam, taky tam.“

Ale naše paní Zákeřná byla dotazy zcela přehlcená.
„A kam to potom dáváte, když to po okraj zakadíte?“

„Bakterie namícháme.“

„To je lež!“ vykřikne a vítězně na starostu pohlédne.
„Žádné potvory! Jsou to jen báchorky!“

„Víte co, milá sousedko? Naberte si vzorek malinko, bakterie vám ráda přidám. Zeptejte se jich osobně – třeba vám odpoví po pravdě.“

Sousedka zrudla a po vzduchu zalapala.
„Šarlatáni!“ zařvala a ke své chatě se vydala.

Nikomu to už nevypráví, bojí se, abych ji nepozvala na zkoumání.
A já teď pokaždé, když do kadibudky usedám, děkuji vědě – a naší sousedě.

„Jakákoliv podobnost s reálnými osobami je čistě záměrná. Ale jinak to samozřejmě celé smrdí výmyslem. ????“