Den 13

31. 1. Vzpomínky na dětství

Bolí mě celé tělo. V práci jsme měli náročný víkend. V pátek i v sobotu se nahrnulo spoustu rezervací a my museli jet jako fretky. Tedy někteří. Vždycky se najde nějaký kolega, který se rychleji nepohne, ani kdyby se vedle něj střílelo.

V pátek jsem si domluvila pohovor na druhou práci. Bylo to v kavárně v centru. Když jsem tam přišla, seznámila jsem se s majitelem. Byl to obrovský Ind s turbanem na hlavě. Zatímco se mi snažil vysvětlit chod kavárny, pozorovala jsem jeho dlouhé a husté vousy. Nikdy jsem takové vousy neviděla. Rostly do všech stran a byly do sebe všemožně zapletené jako snůška hadů. Zároveň mě to fascinovalo a trochu se mi z toho zvedal žaludek.

Na otázku, jestli umím dělat kávu, jsem odpověděla, že ano, jen neznám všechny druhy a postupy přípravy. Ind vycítil drobnou nejistotu v mém hlase a řekl, že pokud nemám zkušenosti, tak mě to naučí. Já ale nějaké zkušenosti opravdu měla, a tak jsem si stála za svým.

Na konci pohovoru mě vyzval, abych mu jednu takovou kávu udělala. Přišla jsem ke kávovaru a zkušeně do páky namlela kávu. Potom mi paní, která tam zrovna byla na směně, podala džezvu s mlékem, abych ho našlehala. Snažila jsem se podat co nejlepší výkon. Paní ale zhodnotila, že je mléko špatně našlehané. Ind se podíval do džezvy, ve které mléko párkrát protočil, a nakonec řekl, že má ten den ještě jeden pohovor a že se ozve.

Byl to celkem trapas. Ale když jsem vyšla ze dveří, musela jsem se tomu smát. Doufala jsem, že ten, kdo přijde po mně, bude ještě horší než já. Každopádně už jsem žádnou zprávu nedostala.

V práci jsem pak řekla mojí kolegyni Francouzce jménem Lea, že jsem tam byla na pohovoru, a ona mi na to odvětila, že tam byla ten den taky. Lea nemá téměř žádné zkušenosti z gastra a kávu neumí vůbec. Opatrně jsem se zeptala, jestli se jí ozval. Prý ne. Ale nevadilo jí to, protože se tam necítila dobře.

Vůbec se mi nechce hledat další práci, obzvlášť teď, když jsem unavená z té první. Jenže dostáváme málo hodin a výdělek je takový lehčí průměr. A já mám velké plány.

Moje sestřenice měla dnes oslavu narozenin. Sešla se celá široká rodina, jen já chyběla. Oslavy přitom miluju. Poslala mi fotku, kterou dostala přiloženou k dárkům. Byly jsme na ní my dvě před naší základní školou, bylo nám asi čtrnáct. Ona se smála jako vždycky a já měla svůj tradiční resting bitch face. Pardon, nevím, jestli na to má čeština tak trefný výraz. Nevím, jestli mě tehdy opravdu něco štvalo, nebo to byl prostě můj obličej.

Ty časy mi ale hrozně chybí. Hrozně moc. Svět byl menší, útulnější a úplně nám stačil. Vymezoval se hranicemi naší malé vesničky a přilehlého městečka. Léto se střídalo se zimou a já přesně věděla, jak bude každý další rok vypadat.

Zima znamenala bruslení a občas na lyžích k babičce, promáchaný spodky od nohavic, potom jarní prázdniny. Velikonoce jsem vždycky přetrpěla a už jsem se nemohla dočkat čarodějnic. To byl znak příchodu jara. Přes den už svítilo ale večer se udělalo rychle zase chladno. Pálilo se klestí, které jsme sbírali celý den, a u ohně se sešli prarodiče, teta se strejdou a samozřejmě sestřenice s bratránkem. Pak bylo konečně jaro, školní výlety a procházky v lese. Pouť. Konec školního roku a moje narozeniny, kdy jsme se zase sešli všichni v tradiční sestavě. Opilý děda občas zpíval a občas vykládal blboviny, kterým jsme se všichni smáli, až jsme se za břicho popadali. A pak byly konečně prázdniny. Sušilo se seno. Trhaly se třešně. Se sestřenkou a bratránkem jsme přespávali ve stanu na zahradě nebo jezdili na týden k prarodičům. Hráli jsme schovku a ráno chodili do Jednoty pro rohlíky. Leželi jsme v trávě, slunko nám svítilo do očí a my vymýšleli blboviny. Když se začalo stmívat nakrmili jsme králíky a šup domů na večeři. Jakmile začaly dozrávat jeřabiny, chystali jsme si sešity do školy. Přijela další pouť. A jen co se vysbíraly brambory ze země, začal podzim. V naší rodině čas svátků a narozenin, takže jsme se scházeli skoro každý víkend. Konec roku završily Vánoce, jak jinak než všichni spolu.

Když si na ty doby vzpomenu, hrozně se mi stýská. Bojím se, že i kdybych si založila vlastní rodinu a snažila se o totéž, už to nikdy nebude stejné. Doba se i za tak krátkou chvíli hrozně změnila.