Pravda

 

Občas,

 

ve chvílích s kapsami se suchým zipem,

co říkají, že je brzo v spánek se ukládat

a pozdě na vše ostatní.

 

Unikám kamsi pod bahna den vESMÍRŮ,

bez stálých trdlišť.

Tam snažím se pročítat spisy

z rukou jejich dávných pletich,

jak se v časech minulých hašteřily s živly,

co ronily světy s krajkami života.

 

Avšak není v jejich textech braillových,

z klíčních kostí hvězdných umrlců to,

co bych od moudrých Velikánů předminulých očekával.

 

Snad nepoznal jsem dialekt,

jakým jsou ovoněny,

snad necítil jsem smysly mezi řádky,

mezi meziřádkovými nadávkami.

 

Poznávám cestu,

poznávám (společné),

chtěl spatřit bych pravdu o kupce písku

a zda-li je větší,

než balvan samotář,

co váží stejně tak...

 

Věřím v dech jednotlivce - v šum zástupů trav.

 

Věřím v záblesky života - v záři Slunce, co štrikuje perletě.

 

Věřím v jinotaje v závojích meluzín - v hlubiny pohledů z očí tornád.

 

Odlévám figurky, ukazováčkem kynoucí ze sádrových forem,

kterým jsou předlohou mé činy.

 

Snažím se přeskočit své kroky kupředu,

aby alespoň byla v mém dohledu...