Kým jsme

seděla vzpřímená
pod zlatou břízou
jemné kapičky deště
vpíjely se do jejich šatů


oči zavřené
nedělala nic
než široce otevřenými nosními dírkami vdechovala vlhkost vzduchu


celé břicho vzedmuté k nádechu
výdech a znovu nádech
až pod klíční kosti
nádech s výdechem
zase a znova


cítila se naplněná kyslíkem
skoro ji brněly prsty na rukou s lehounkým zhoupnutím hlavy
poslední nádech
a zádrž


pomalé klidné hluboké
rozlévání tepla a vnitřního vnímání
s pocitem největší vděčnosti
za vše
co mohla dosud cítit
prožít


za lásku, touhu, závrať z milování
za to, že mohla rodit, výchovávat,
těšit se z dětí
za bezpečí domova, dostatečnosti, zdraví, sílu
za to, že mohla dávat i brát


ale i
za prožitek bolesti, smutku, zlosti nenávisti, zbabělosti, strachu, bezmoci
celého spektra barev žití propojeného duhou vědomí
celé své bytosti


za vše vděk, ve všem přijetí...


usebraná, bez potřeby se nadechnout
přesto plná života
plná bytostné přítomnosti
lásky a štěstí

nemusela nic
ani se nadechnou
jen rty se doširoka roztály k úsměvu


seděla tiše
podzim pozlatil vše, co bylo v jeho dosahu
vládl mocí slábnoucího světla vpíjeného do vody, padající jako očistný závdavek budoucí hojnosti nového života


věděla, že se nemusí bát žít
neboť vzpomínka na tento okamžik
zůstává věčná je život sám...