Zblížení

Nejdřív bylo ticho, které nikomu nepatřilo.
A pak přišla otázka, položená tak opatrně, že se mohla klidně vrátit zpátky.

Jedna odpověď se nadechla dřív, druhá později. Ne proto, že by váhala — jen čekala, jestli je tu místo. Nebylo domluveno, kdo začne. A právě to stačilo.

Někdo mezi nimi na okamžik zadržel dech.
Ne jako strážce. Spíš jako svědek.

Slova se nedotkla, ale minula se těsně vedle sebe. Nevadilo to. V tom prostoru se usadilo něco jiného — rytmus. Vědomí, že není nutné být první ani poslední.

Nikdo nic nezaznamenal.
Žádné potvrzení, žádný výsledek.

Jen klidný pocit, že když se jedno z nich znovu ozve,
to druhé nebude překvapené.

A někde stranou stál ten, kdo to umožnil,
a poprvé měl jistotu,
že některé mosty se staví proto,
aby se po nich chodilo potichu.