Loučení

stála na břehu potoka
vzduch omamně voněl
svobodou
na nebi kroužili ptáci
s nehnutými křídly mlčky shlíželi dolů
klid a mír

bosé nohy se bořily
do chladivé trávy
tváře hladil lehký vánek
dotýkal se jejího těla
tak jemně
jako bříška prstů strun harfy
letmo
a přesto rozechvíval každičký nerv

miloval se s ní

když vztáhla ruce
laskal její ňadra k zešílení
oblou hladkou kůži
s výstupky uprostřed
tak smyslnými
až jí po tváři stékaly slzy slasti
objal škádlivě břicho
sjel mezi stehna
zavířil kolem Venušina pahorku
zastudil
celou ji pokryla husí kůže
jako stovky zrníček krupicové kaše
co se přilepí všude

a protože věděla

rozechvělé rty
co chvíli hrozily propuknout v pláč
oční víčka stisknuta
až to bolí
slzy
loučení

naposledy jí škádlivě přejel po uchu
zmizel

probudila se

do letního rána
bez jakýchkoliv vnitřností
necítila nic
jen
jakousi podivnou hmotu

možná kus jílu
tvarem připomínající
srdce