Nic není skutečnější než ruka, která mě vzala za ruku

Nic není skutečnější než ruka, která mě vzala za ruku. Bez ní jsou i hvězdy jen kamínky v mrtvolné hlíně vesmíru. A byť jsem spal v odloučeném hrobě, ona mě probudila. Tím, jak hřála v dlani. Snad to byla ruka andělská, snad ruka člověčí, kterou ponoukal anděl… Jisté je, že mě odvedla zpod hliněné klenby s hrstkou vyhaslých hvězd. Zas na cestičku živých. Co mě opustila, hledám tu ruku mezi všemi. Snad abych i já probouzel spáče, kteří si ustlali v odlehlých kobkách nelásky?
A kdyby to celé byl jenom sen, pak je sen skutečnější než ospalé bdění…