Slavíci co neumějí zpívat - kapitola 4

Anotace: Ahoj nemůžu tady teď tak často chodit, jak bych sama chtěla, tak i kapitoly vkládám s...

Ahoj nemůžu tady teď tak často chodit, jak bych sama chtěla, tak i kapitoly vkládám s většími časovými mezerami a na druhou stranu nechci tady dávat všechny kapitoly, protože by text byl příliš obsáhlý.Obsah předešlých kapitol tu vkládat asi nebudu, kdo si předešlou kapitolku bude chtít vytáhnout z paměti vytáhne si ji.

Na léto jsme se odstěhovali do dřevorubecké unimobuňky v horách, je tu neskutečný klid i když musíme vstávat za svítání, protože přes poledne na slunci se ani v lese dělat nedá. Je skvělé, že tady mají elektriku, hlučný motor, který tu elektriku vyrábí. Do města se svezu jenom občas, tak se někde napíchnu na net a dodám další kapitolky. Ahoj MM

kapitola 4.

Jestli se mi zdá o lásce? Odpovím: jenom když spím, třeba pod peřinou, kde má chuť neslazeného čaje, - protože: tělesné a pohoršující jsou červánky při východu slunce, způsobené erupcí (prý sopka kdesi na Aljašce); co tomu asi říká párek vrabců, opravující staré hnízdo za okapem, ostrými drápky protivně skřípou o plech a štěbetají - už aby ztichli - načepýření, spící vedle sebe, v rodném hnízdě a za týden plném vajec; a za další týden, nebo ještě další, bude všude plno malých ptáčat a některé z nich bude nosit kocour v tlamě; - s Mícou, svou dlouholetou nevěstou se nikdy nepodělí, lakomec chlupatý a o sopku a červánky taky nejeví zájem. Nad ránem se protáhne pootevřeným oknem do pokoje, od Míci má za uchem krvavý šrám, lehne mi na peřinu a vrní o lásce a bolesti.

Když sním o lásce, tak o lásce bez bolesti. Má chuť pelyňkového čaje. - Miluji své malé lživé snění. Sype se mi do očí a nutí přivírat víčka. Nechci ale spát. Venku je jaro a dny se krátí. - Mé dny! - Dala jsem jim svobodu.
S pocitem, že dokážu cokoliv na světě, chci sklouznout z postele, vyskočit na parapet, protáhnout se po římse, přidržet okenice, abych bosa neupadla do hlíny zahrádky, doskočit na zem, a jen tak v noční košilce, kopat do kapek rosy; potom doběhnu k Placatce a kusem cihly napíšu MOJE PRVNÍ RÁNO. Při psaní se přepálená hlína bude drolit, zachytávat v rose a barvit ji na červeno, kapku po kapce, celý dvůr a les, nabarví louky a pole, kam až dohlédneš; a protože mě budou studit nohy, popoběhnu ke kůlně, kde se klubou kopřivy, přičapnu a vyčurám se, obarvím půdu do žluta a prohřeju ji, budu takové slunce s paprskem. - Udělám to! - Ale teď ještě ne. Kocour na mě leží, přede, do peřiny zabodává drápy, drobnými dírkami ven tryskají peříčka a poletují po místnosti.
A taky než vstanu do svého prvního dne, musím se vypořádat se dnem předešlým - promítnu si v hlavě včerejší cestu do školy: Mrholí. Nestihám začátek hodiny, učitel taky ne. O přestávce mi Kuba dává opsat úkol. Po obědě se šourám do práce, úzkost a lítost vylitá na podlahu dílny. Výpověď! Honza mi sebral čas - prozradil Hance, že budu propuštěna. Musím k ní zajít a poprosit, ať tátovi nic neřekne. A večer Matěj! Jak se bál co se mnou bude! Vzpomenula jsem si na představu jeho pokoje, dřevěná prkenná podlaha jako u nás v kuchyni a u zdi postel z borového dřeva. V noci se mi málem zastavilo srdce při objevu schodů vedoucích na půdu. Na chodbě kde denně chodím! Ukrytý výklenek se schody do podkroví! A divná temná postava! To ona odtlačila skříň?
Uvědomuji si, že Maťej žije v panelové stavebnici, kde prkna na zemi a hrbolaté zdi existovat neumí! Pokoj v mých představách nebyl Maťejův! Ona místnost je v tomto domě! Dýchá pod střechou nade mnou!
„Začala jsem vidět ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že vidět chci,“
Vytáhnu se zpod peřiny, projdu dveřmi v barvě třešně. Jsem na chodbě. Za zády mám východ na dvorek, po levici tátovu ložnici (objeví se tady jen na víkend a stejně raději spí dole v údolí u Hanky). Jdu chodbou, vpravo je kuchyň, naproti skříň ze stromu vlašského ořechu, pod kterým jsme zahrabali Mišku. Dlaní poněhnu tvrdé dřevo, je natřené včelím voskem. „Na kilo vosku se spotřebuje včelstvo deset kilo medu,“ povídal táta, když jsme společně skříň natírali, ale to už je dávno a možná se pletu.
Zastavím se a pohlédnu k záhadnému výklenku se schody. Čeká na stejném místě co večer. Nechce se mi udělat další krok. Opřu se o skříň a nehtem vyříznu do plochy dveří krátkou vertikálu. S bříškem vpravo nahoře vznikne z obyčejné čárky písmeno P. Namaluji další písmeno a další, maluji jedno za druhým, líhnou se slova, ale nedrží mě a nechrání jak jindy, očima utíkám ke schodům do podkroví, trochu si přeji, aby zase zmizely, ale s nastupujícím dnem obrysy čím dál víc vystupují, výklenek už nelze bez povšimnutí obejít, natahuje po mě své pouta, chytá mé zvědavé pohledy. Odkrytý vchod do neznáma svým tajemnem přitahuje. Nechci se nechat podmanit. Přivřu oči a v myšlenkách se mi objeví Matěj.
Asi před měsícem mě přišel domů navštívit.
„Co je to za skříň? Má nádhernou kresbu dřeva,“ zajímal sotva vešel do chodby.
„Líbí se ti?“ vyprávím příběh, z jakého podivuhodného ořechu byla skříň udělána, o Miškovi, o tom jak se ode mne na krok nehnul a jak se se mnou radoval a jindy zas smutnil. „Ta skříň má magické kouzlo, když si vlezeme dovnitř, uslyšíme jeho štěkot.“
„Chceš vlézt dovnitř? Máš přece strach z uzavřených prostor! Říkala jsi, že nemůžeš jezdit ani výtahem,“
„Já vím, je to zvláštní, ale v té skříni na mě úzkost nepadá. Snad kdysi dávno. Ale s tím jsem se vyrovnala. Člověk se bojí toho co nezná. I ta nejnepochopitelnější a tím pádem nejhroznější věc má svůj životní úděl a bolest. A pokud s ní začneš soucítit, ne litovat, lítost je anonymní a hodí se, když chceš poslat peníze dětem do Afriky; ale pokud začneš soucítit s neznámem, přestaneš z něho mít strach,“
„A kdo soucítí s tebou? Třeba ta tvoje Hanka!?“ Často se do ní nazouval. Znal ji jenom z mého vyprávění a měl ji za vypočítavou potvoru.
„Vždyť ji vůbec neznáš! V životě si toho spoustu vytrpěla. Po tátovi je můj jediný blízký člověk,“
„Svým blízkým jsme schopni odpustit cokoliv, protože známe jejich úděl, soucítíme s nimi, viď!“ řekl ironicky, když ale viděl, že mi po tváři běží stín - viděl ho a já ten stín cítila, jak mi tahá za kůži a dere se za víčka – hlas mu změkl a řekl: „Tak já jdu tedy jako první,“ a vklouzl do skříně a sedl si na bobek. Přičapla jsem vedle něj a zavřela za námi dveře. Uvnitř voněly kabáty prachem, potem.
„Na něco jsem si sedl. Vypadá to jak….“
„To bude mýdlo! Dávám ho do všech skříní kvůli vůni.“
„Aha. Můžu tě chytit za ruku?“
Opatrně se snaží najít moji dlaň.
„Raději ne. Raději se soustřeď, abys slyšel štěkot. Zalez si až hlouběji mezi kabáty,“
„Hm.“ vyloudí ze sebe, chvíli sebou hází, až se zády opře o zadní stěnu.
Přivřu oči a štěkot na uvítanou slyším okamžitě, mísí se mi do toho Matějovo posmrkování, pomyslím, že má nejspíš alergii, ale po chvíli přestane, slyším jeho dech, snaží se ho zatajit po chvíli se zhluboka nadechne, zase neříká, pak ucítím jeho ruku.
„Slyšíš to!“ říká.
„Mišku? Slyším!“
„Štěkot psa neslyším, myslím ty kroky!“
Tiše naslouchám – „Já slyším jenom Mišku!“
„Kroky! Někdo strašně nahlas venku po chodbě! šeptá stísněně.
„Neboj se, nikdo tam není. Jestli slyšíš kroky, tak patří lidem, kteří tudy prošli. Kdysi jsem ty kroky taky slyšela. Už jsem na ně zapomněla.“
„Já myslím, že tam někdo je. Zní to příliš realisticky. Ne jako představa.“
„To nejsou představy, ale vzpomínky.“ vysvětluji.
„Já vím, že ty máš velkou představivost a ráda se do ní uzavíráš, ale tohle jsou kroky živého člověka!“ řekl a otevřel dveře.
Samozřejmě, že v předsíni nikdo nebyl; a Matěji potom strávil dvě hodiny hledáním nějakého vysvětlení.

Vzpomínka na Matěje mě pohladila. Už mám popsáno půl skříně a musím si přikleknout. Nehet ve vosku ryje cestičky představám, na zemi je ho už do dlaně, až dopíšu, vosk zametu, vezmu knot a uhnětu si svíci na cestu vzhůru do podkroví. Napadlo mě, že - (co píši na dveře skříně není báseň, ale zaříkadlo a jakmile bude hotové, vlezu dovnitř a proměním se v kabát do krutých zimních plískanic a budu viset na ramínku, co je určené pro duše zbloudilé); písmenka jsou slabě vidět, zatlačím nehtem silněji než bych měla, nehet se převrátí, zabolí, a když se odchlípne od růžového masa, je to bolest jako když trháš papír. Báseň na dveřích je příliš žalostná. Zděsím se, protože mě obletují chmury. Tohle je možná můj poslední den a já nedovolím si být v něm smutná! – Poslední věty píšu již rychle, báseň na dveřích po sobě nekontroluji a přímo na noční košili si oblékám sváteční kabát.
Trochu mě mrzí, jak si pořád musím připomínat, že jsem se rozhodla být svobodná. Nevolnictví táhne zpět. Bříšky prstů přeběhnu dveře skříně zevnitř. Jsou to stránky popsané písmem pro nevidomé, kterému porozumí jenom ten, kdo se umí dívat. Dřevo není zevnitř navoskováno a krátké mělké vrypy od nehtů jsou bezobsažně roztroušené. Netvoří písmena, nekreslí obrázky, ryly pouze touhu dostat se ven. Dodnes nevím, proč mě táta dovnitř zavíral. Pohladím dveře, trvá to nekonečně dlouho, těším se z doteků - snad pro to, že jsou otevřené - skříň nezamykám; procházím nevšímavě kolem schodiště, nazuji si holínky a vybíhám ze stavení.