Náš život - I. část - Milenka...

Anotace: Milenka krásná, milenka naše. Milenka, kterouž ochránit nedokážeme.

Do dveří vstupuji, s květinou v ruce jedné, s bonbóny v ruce druhé. Hledím na hnízdečko lásky, kde společně rozkoši oddáváme se. Sleduji tvé vnadné křivky, tvůj půvab jenž je rozprostřen na měkké posteli. Posteli pohodlí a jistoty, kde vím, že vždy svou milenku najdu. Milenku jejíž plavé vlasy rozprostírají se podél ramen, s modrýma očima průzračně zářícími i v tom nejoslnivějším světle, pletí hebkou jako hedvábí a vnadami, které všechny lákali do svého pomyslného bezpečí.

Přistupuji k posteli a odkládám bonboniéru, puget růží, ale ve své ruce ponechávám a nahý, vlézám ke své obnažené lásce. Její pokožka je ohřívána slunečními paprsky. Jedna ruka pevně tiskne milenku a druhá ruka hladí milenku růžemi, neb ona je také krásnou růží.

Na okenní římse, ptáčkové se slétají a cvrlikají si o kráse mé milé a usedají k nim havrani, hanobíc všechny ostatní ženy. Jejich hlásky ve mně vzbuzují radost a sílu.

Z ničeho nic, chlad ovane má záda. Cit hmatu je zbystřen. Poté mě zasáhne puch. Strašlivý puch a cit čichu je omráčen. Ptáčci se mění. Z vrabců a sýkorek se stávají vrány a krkavci. Slunce skryje se za mraky a puch omamuje mě čím dál tím více. Obracím se ke své milé a pohnout o kousek nedokáži se.

Pokožka bělá, zatímco na tváři grimasa bolesti a smíchu objevuje se, umocněna červy, kteří vylézají z jejích úst a dalšími, kteří prožírají se očima. Milenka se usmívá, zatímco hnis a hniloba putují jejím tělem a muší larvy ohryzávají každý kousíček masa. Nehty odpadávají ji, vlasy mění se v prach, ona zvedá ruce a chce mně k sobě přitisknout. V hrůze uskakuji a běžím ke zdi s nářkem a očima zalitýma slzami. Z jejích očí teče krev a odporní červy je brzy prožerou tak, že vypadnou z důlků. Hrůza zachvátila mé srdce i duši. Pevně zarývám prsty do stěny.

Spatřím co se stalo s dary mými. Z bonboniéry kufřík peněz stal se, z růže nůž zbrocený krví. Nůž leží vedle mé milé, ale já vím, že nezabil jsem ji. Ne, nezabil si ji, říká hlas od dveří. Otáčím se k dveřím. Vidím kohosi. Děsivý stín vysokého muže v kvádru a kravatě, pečlivě upraven avšak jeho tvář není vidět. Nic z jeho tváře není vidět, on snad žádnou nemá.

Nezabil si ji, ale mlčel si k její smrti, hleděl si na její smrt, na to jak byla znásilněna a znesvěcena. Jak je znásilňována a znesvěcována po staletí. Pokračuje démon drásající mou duši. V hrůze sleduji mou milou jak si vytrhává zuby a jeden po druhém hází po místnosti.

Šílenství zachvátilo ji a brzy i tebe zchvátí. Proč? Protože mě dovolil si zneužít ji a zneužívat na věky věků.

Kdo si pekelníku?

Ty moc dobře víš kdo jsem. Já jsem hnis. Já jsem sněť. Já jsem červy. Já jsem larvy. Já jsem ten před nímž ona chránit tě měla, ale tys ochránit ji nedokázal. Já jsem korupce, já jsem bída, já jsem mocnář, já jsem oligarcha a tvou milovanou vlast zneužiji ještě na tisíckrát, dokud nezešílíš ty jenž se prohlašuješ za národ.