ZLOMENINY

To se mi hezky čte, Zdeno - děkuji. Otázky zpravidla přesahují jakoukoliv odpověď na ně - rozumíme si :-)

28.02.2017 11:05:37 | Amonasr

To je těžká otázka - mám ale pocit, že šance zlomeniny na srůst bývá řádově větší, než šance proměny slov v činy... ;-)

21.02.2017 18:19:57 | Amonasr

A co teprve třeba vykleštěný... :-D Díky za bezva a vtipný komemtář :-))

19.02.2017 17:37:07 | Amonasr

Děkuji, Helen, za Tvé vnímání a zajímavou reflexi v obou komentářích. Myslím, že čtenář má právo na poměrně velkou volnost v tom, jak na něj to které dílo působí, respektive jak ho nechá na sebe působit. A pokud tento text vnímáš víc jako úvahu než jako báseň, tak Ti rozumím a nemám s tím nejmenší problém, sám to z toho cítím taky a proto jsem to i zařadil jako poezii v próze, což dělám jinak jen málokdy. A souhlasím i s tím, že ta žánrová neurčitost může být pro leckoho kamenem úrazu a vzpírá se tak přijetí. Alespoň jsou kolem toho zajímavé diskuze a někdo si to třeba kvůli tomu přečte i víckrát a to je vlastně pro to dílko požehnání. Vážím si toho, že jsi se zamyslela hlouběji a Tvá asociace dlouhé cesty z dávnověku Země k člověku mi zní úžasně, je mi blízká a je myslím součástí onoho zřetězení, o němž se zde píše, vzato v širších souvislostech :-) Pěkný víkend i Tobě :-)

18.02.2017 23:04:07 | Amonasr

Já bych se tedy s dovolením vyjádřila i zde, cítím se býti trochu vyvolaná tou diskuzí - základní rozpor mezi mnou a tím, co se tu odehrává je, že báseň není dítě, ani vnitřnosti rvané zaživa. Báseň je výsledek lidské činnosti, a ta činnost by měla být co nepoctivější. Sám autor níže píše "kdybych si s tím chtěl ještě pohrát, ale já opravdu nechci, ten myšlenkový pochod tam je přesně v tom rozsahu, jak ho tam chci mít...", a to je přesně ten důvod, proč jsem mu psala, ať myslí víc na báseň a méně na sebe.

18.02.2017 18:57:59 | tall&curly

Tímhle komentářem jsi mi promluvila přímo z duše, Ragnell, a udělala mi velkou radost, větší, než si možná myslíš :-D A upřesním i proč. Proti tomu nakukávání coby přátelským štulcům nic nemám, je to zajímavá a někdy i důležitá zpětná vazba. Měnit nebo upravovat by však měl autor podle mne jen tehdy, když se s něčím z těch rad opravdu ztotožní a přijme to plně za své, jinak raději ne, ztratilo by to pak onu autorskou autenticitu, či jak to nazvat, což je mnohem důležitější než se jen někomu zalíbit. Dodnes si vzpomínám, jak mě tu už před hodně dlouhým časem docela zasáhlo, když jedna má oblíbená autorka zavěsila krásnou báseň, takovou miniaturku, v níž bylo mnoho hlubokých vrstev, což umí na malé ploše málokdo tak dobře, jako ona. Dal jsem jí za to ST a dal bych klidně i víc, kdyby to šlo, byla to skutečná lahůdka, nadšeně jsem ji za to i pochválil. A jeden tehdy hyperaktivní a poměrně agresivní mladý autor jí začal vzápětí profesorsky radit, že je tam toho pořád ještě moc a doporučil jí jeden verš vyhodit jako zbytečný. Ten verš byl přitom pro mě jako pro čtenáře poměrně klíčový právě pro bohatost těch vrstev. Předpokládal jsem, že ho autorka neposlechne, ale ona ho ve své laskavosti a vstřícnosti bohužel poslechla a té své básničce tak uřízla jeden z důležitých životních orgánů. Věř mi nebo ne, ale tím jako by řízla i do mne – cítil jsem téměř fyzickou bolest nad tím, jak si ten skvost nakonec sama „zmrzačila“. Pořád to sice dávalo smysl, ale už to nebylo ono, ztratilo to cosi z té předchozí obdivuhodné síly.

Jinak souhlasím, že tenhle můj text by šel „zhustit“ (nejen okleštit na výslednou pointu), kdybych si s tím chtěl ještě pohrát, ale já opravdu nechci, ten myšlenkový pochod tam je přesně v tom rozsahu, jak ho tam chci mít, tady mi nešlo a nejde o sevřenost, ale naopak o to postupné plynutí ke zlomu (zlomenině) i v dílku samotném. Tvého tipu si ale cením, stejně jako by to bylo ST :-D

18.02.2017 14:22:36 | Amonasr

Děkuji za názor a mám radost, že se Ti ten závěr líbí. Kdybych tu nechal jen ten závěr samostatně, bylo by to nejspíš čtenářsky vděčnější, mohl bych to i bez váhání označit za báseň. Teď je to možná takový hybrid neurčitého zařazení – chápu to, ale chci to tu mít celé, třeba i za cenu slabšího přijetí. Jsou v tom zakutané myšlenkové pochody, o které ten celek nechci připravit, možná ale nejsou dostatečně zjevné nebo nepřenáší ten pocit neuchopitelnosti „osudových momentů“ v životě člověka, jak bych chtěl, to se mi špatně odhaduje. Ale třeba to někdy později zavěsím pouze samo o sobě, jen tak pro srovnání… Samostatně by to cosi ztratilo a zároveň i získalo. Připouštím, že by ten potenciální zisk mohl být i větší, než ta ztráta – byla by to třeba svým způsobem i ztráta zátěže… ;-) Nechci z toho ale dělat vědu, beru to spíš jako „hru“ a za zpětnou vazbu jsem vděčný, je to fajn – díky :-)

17.02.2017 19:06:19 | Amonasr

Donutil jsi mě sice gúglovat, ale stejně na to asi neumím odpověďět. Možná se ale ani jinak pohybovat neumíme a jen si namlouváme, že jo... Ovšem mluvit můžu jen sám za sebe... :-D

17.02.2017 13:31:18 | Amonasr

No vida, filmová hrdinka nepatrně otevírá škvírkou zadní vrátka – rozum se sice ještě usilovně brání, ale utlačovaný cit si už začíná prosazovat své... ;-)

Ale teď už alespoň trošku vážně. Uznávám, že ten konec může být plnohodnotně samostatnou básní. Je to věc názoru – podstatné slůvko je u Tebe asi ta „vata“, protože osobními myšlenkami je těžké se nezaobírat, děláš to ostatně i Ty, jen ten výsledný tvar ořezáváš, co to jde. Taky to tak někdy dělám, ale nemám potřebu to dělat pokaždé, pro mě je důležitější spíš to, co a proč chci sdělit, včetně určité atmosféry kolem, než samotná forma, i když si s ní samozřejmě taky hraju, snažím se o nějaký vnitřní rytmus a tak… A hodně často, když píšu, začínám u jakéhosi neurčitého pocitu, vím sice, co chci asi přenést, ale nemá to přísně racionálně vyslovitelný obsah, i když to moje verše třeba svým způsobem „předstírají“, protože se iracionálno s racionálnem u mě v podstatě pere neustále. A to je zrovna i tenhle případ – vůbec předem netuším, kam to doputuje, ale první verš to v podstatě nějak předurčí a výsledná pointa už se pak časem vyloupne nějak záhadně „sama“. Ta geneze je zrovna tady v tomto případě pro mě dost důležitá, chci, aby se čtenář tázal se mnou (ne na mě, ale na sebe sama), konfrontoval se s tím a nastoloval si vlastní otázky. Ty jsou pro mě důležitější než samotné odpovědi. Taky jsem to tady zařadil do „poezie v próze“, má to podle mne i prvky úvahy, je to jakýsi sebezpyt.

Ovšem uznávám, že to každý čtenář může (a dokonce by měl) vnímat po svém, někomu to, co je pro Tebe „jen vatou“, může vyhovovat (jako to vyhovuje mně), někdo si raději přečte pouze Tebou navrhovaný závěr a to předtím ho bude nudit. Možná to ani kvůli tomu nedočte. Což je pro mě sice škoda, ale téměř nikdy nic nemůže být všeobjímající a uspokojit úplně všechny. A k tomu by měl být pokorný podle mě jak autor, tak i čtenář. Cítíš se tu být povolanou kritičkou, měl bych to respektovat i já, a to i když s Tebou nebudu souhlasit. S touto formou kritiky nemám problém – jindy ale nadskakuju, pokud mám pocit, že mi chceš něco podsunout, divil bych se, kdyby na to jiný autor nebyl alergický. Nechci to ale teď rozvíjet, to by zase byla nekonečná disputace a nemyslím to ani zle. Třeba se to spolu časem naučíme nějak líp, i když nebudeme mít asi nikdy stejná východiska. Ale to není podle mne ani třeba – důležitější je vzájemný respekt a vědomí toho, že patent na pravdu a jediný správný způsob psaní nemáme ani jeden z nás.

17.02.2017 13:25:06 | Amonasr