smlouva do jiného života

Doložka všedních dní.
Hráči karet namáčí prstíky do vlhké vagíny japonské společnice.
„Postranních úmyslů si nevšímáš,“ říká nedělní ráno jako obrana proti sestřeleným letadlům.
Kdo by honil piloty, co se katapultovali.
Za vlast?
Kecy.
Stačí málo a zmizíš ze světelné tabule.
Milenka si najde někoho jinýho.
Byl bych si občas rád hrál na konvice plné mléka.
Pro stravitelnost své duše.

Kam zasadit úchylnost slova?
Není to kabaret, když si struny na kytaře hledají potěšení v obtočení dívčího hrdla.
Smrt sama o sobě není provinilá.
Někdo kolem ní staví kuželky pro dny smrtelníků.

Kdekdo mi podával ruku, aby mě blahopřál.
Či to bylo vyjádření soustrasti?
Ani o jedno jsem nestál.
Kdo by stál o vysvětlení, když si vytvořil vlastní panorama?

"O jaký typ ohrožení hlukem se jedná?"
„Hudba. Strašná hudba. Pořád mi zní v hlavě.“
„Ale s tím asi moc nenaděláme, když se to týká jen vaší hlavy.“
„Ani to nezkusíte?“
„Od toho jsou spíš doktoři.“
„Jako malej jsem viděl Doktorskou pohádku od Čapka. Od té doby doktorům nedůvěřuji.“

Vždy jsme měli plno neúnavných důvodů pro alkoholickou náladu.

PS.
K čemu tři přání?
Nikdy nebudeš vědět, co chtít.
Když řekneš nic, tak budeš mít všechno.
Ale co s tím?