17. LISTOPAD

Stíny studentů co 17. vyšli do ulic mě doprovázejí na každém kroku, někdy už jen tiše jako vzpomínka na odvahu a odhodlání ale někdy zcela přítomně ve vyprávění mych blízkých o tom jak tehdy s podzimním listím spadla i komunistická vláda. Narodila jsem se do země, která už 20 let žila ve svobodě a demokracii. I přes to ale cítím její křehkost a to hlavně při událostech nedávných dní kdy zbývalo jen málo k tomu aby ty rudé kumistické zadky zase seděly v poslanecké sněmovně. Byla to připomínka toho jak snadno můžeme o demokracii přijít a to i svými sice unáhlenými a hloupými ale i tak demokratickými rozhodnutími. S jistou můžu říct že pro naši zemi kdykoliv klíči chrastit budu než sledovat rudé vlajky v průvodu, protože vím jaké barvy si dnes na kabát připnu. A vedle těch českých nezapomenu ani na tu modrožlutou protože to je právě to kde má ukrajina své místo, vedle nás, s námi, protože hranice na mapě už dávno neznamenají to co dřív a já chci aby věděli že nepřehlédneme to svetlo z nadějí zpálené pochodně které mezi nás doléhá. Tak ať mír dal zůstává nejen s touto krajinou, ale i tou která za něj platí svými životy.