Návštěvnost
v krajině neplašených ptáků...
v krajině neplašených ptáků...
Anotace: ...
velké ptačí stěhování
kde asi mají mezipřistání?
možná tam
kde je malý úhor
na lesním okraji
vskutku nemýlím se
právě tam odpočívají letci drobní
jako když pekařky máku na těsto nasypají
podíval jsem se pozorněji
vzlétlo několik doupňáků
a jednoho okamžitě roztrhal jestřáb
vznesla se káně
a hned ji pronásleduje krkavec
ve vzduchu se potkali dva z jeřábů
a letěli dál v páru
na tu dálku se dá zahlédnout i straka
tenká jako zápalka
sedí na bříze s hlávkou skloněnou
a ocasem nahoru
to je znamení
živočišného neštěstí…
neštěstí je však přechodnou okolností
končí buď smrtí
nebo měří hloubku života
na jedné z etap cesty ke štěstí
jdu dál a kousek odtud
je říční tůň
stíní ji zasmušilý jalovcový keř
opleten kokoticí a hrachorem
její hlubina
je dobře maskovaná
a občas ji zčeří blyštivý skřivan
lancelot horských vod
lipan
bijec ověnčen jizvami
jako veterán z válečných vřav
a já namísto lovu
zasalutoval jedním prstem
na znamení respektu
jako tenkrát když jsem byl klukem
v každém z nás
přežívají instinkty divošské
jedno však je jisté
lov je nerozlučně spjat s dětstvím
to okouzlení prvním setkáním
s přírodním nespoutancem
dávno už nelovím
a když o tom dnes přemýšlím
mám v sobě určitý rozpor
pak ale náhle
v záblesku zeleného světla
nad brusinkovou roklí
při pohledu na tetřívka
najednou pochopím
stal jsem se svobodným člověkem…
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk....Tak tahle mě,milý En,dojala,je krásná,taková dřevní.Každýmu děcku
bych přála ty obyčejné,ale vlastně důležité zážitky tam venku,v lůně
přírody.Zamazaný,poškrábaný,s jiskrou v oku a s naplněnou dětskou duší až po
okraj,aniž o tom člověk ví...../úsměv/.Ji.
13.02.2014 21:19:46 | jitoush
Připomněl jsi mi jednu momentku z mého dětství. Moji první vylovenou čudlu. Byl to Karásek, zvící sotva 20 cm, ale bojoval tak, že mě, šestiletou holku, málem stáhnul sebou do vody. Neuměla jsem ještě ani zacházet s cvrčkem, a tak jsem ten vlasec táhla z vody jako rozmotané klubko vlny, za což mi byli kluci strašně vděční, protože jsem jim ty metry vlasce pěkně zašmodrchala dohromady. Ale když ta čudla najednou byla venku, na světle božím, a já ji držela v těch svých malých rukách, cítila jsem se jako král, co právě zvítězil na bitevním poli. Jak jsem ji tak držela a lítala mezi všemi, aby viděli, co jsem dokázala, ani jsem si nevšimla, že mi hřbetní ploutví pořezala prsty. Když jsem ji pak pustila zpátky do vody a všimla si těch zakrvácených prstů, divila jsem se kde se tam ta krev vzala? Vždyť jsem té čudle kromě protržení horního pysku háčkem jinak neublížila. Až mi kluci vysvětlili co se stalo, že ta krev je moje, zůstala jsem na ni užasle koukat. Pořád jsem si ty prsty prohlížela proti slunci. Fascinovalo mě, že tak drobný tvor, ohrožený na životě tvorem nesrovnatelně věštím, se ještě dokáže takhle bránit. A od té doby chci být jako ta čudla. Jsem podměrečná, ale bacha na mě! A vím, že až zase uvidím na svých prstech krev, od hřbetní ploutve nějaké další čudly, vrátím se v čase zpátky, do těch šťastných dnů mého dětství. Budu zase sedět sama v sobě a všechno bude zase možný. Dík za tuhle báseň Enigmane, blikám radostí ST. :O)
13.02.2014 16:01:50 | Tichá meluzína
talik krásy jsi mi ukázal a odhalil, že si to snad ani neumíš představit:)
13.02.2014 13:01:57 | střelkyně1
Radost ze svobody druhých osvobozuje...
13.02.2014 12:08:10 | Amonasr