když v noci přituhne...
když v noci přituhne...
Anotace: chvíle v přírodě...
na holých větvích povykují veverky
močály pokryl tenký škraloup ledu
pařezy prostřené bílými ubrusy
opatřené červenými lístky osik
jako krvavě rudé talířky
stojím nehybně v šeru
tváří obarvenou večerem červánků
břízy s vlasy sčesanými k ramenům
probírají s javory účesy do drdolu
je slyšet křik přetahujících hus
mihlo se hejno čírek
jako bitevní klín útočící armády
a skupina labutí vystupuje z vody
jako pradávné kamenné město
z bělostných pískovců
sledování toho hemžení
mě pokaždé vzrušuje
tak že v srdci perlí víno
a bouří tichá radost
jak to tak bývá
když přestane něco bolet
až skoro ztrácím
jistou myšlenku
jak je to vymyšlené
abych nežil příliš dlouho
a nestačil se zmocnit všeho...
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk16.02.2014 16:54:31 uživatel smazán
Tohle se mi moc líbí. A to souvětí na konci krásně vystupuje z celé básně. Protože pro mě to báseň je. Už tím o čem vyprávíš, způsobem tobě vlastním. Ta příroda není jen kolem tebe, ale taky v tobě. A to tak moc, až se rozdíly stírají.
"Abych nežil příliš dlouho
a nestačil se zmocnit všeho..."
Co by se stalo? Zmocnil by ses všeho, nebo by se to všechno zmocnilo tebe. A Enigman by se rozpustil a stal se věčnou součástí Universa. Na místě kde naposledy stál, zůstal by po něm v trávě jen velký otazník a i ten by se pomalu stal součástí přírody. Možná by z něho časem vyrašil malý Habr, nebo Dub, a chodilo by se na žaludy. Už mi to nějak moc plácá, tak končím, zdravím a odlétám. :O)
17.02.2014 07:48:13 enigman
občas s tím souvětím vystupuji...v jednom kabaretu...ale jak se zmocní mýho svetru vysypu otazníky a mizím...
