každá hora má prý svého velekura...

přímo nad sebou
mám povislé břicho
šedivě vlhkého mračna
stačí jen škrábnout
a poteče voda
prorážím ten strop hlavou
jen dál
k vrcholu vzdušného zámku
kde ve výšce čnějí hrany skal
kde je domov těch bájných ptáků

jsou prý spjatí se svým územím
skoro stejně pevně jako rostliny
v tom je jejich síla
ale zároveň i slabost

víte že jim chutnají květiny?
nikdo neví lépe než oni kdy rozkvétají
říká se
že prý jejich maso po nich voní

náhle se jeden vykolébal
na kamenitý hřeben
vykoupal se v oblaku
rezavého prachu
jako by někdo rozšlápl pýchavku

vynořil jsem se
ale slyším už jen šustění v letu
jako kámen co se utrhl
nedá se o něm říci že vzlétá
protože častěji nejdřív padá
krk napjatý
křídla složená

podíval jsem se do strže
mraky a mlha umí měnit hory
k nepoznání
temné skály vyplouvají
a zase se potápějí
v podivném tanci
sklání se prohýbají

úzkost a současně příjemný pocit
všechno ve vás křičí a vzpíná se na odpor
ale pískání opeřené sirény přitahuje
mám se poddat její hypnóze?
yúúú-džijooou
spusť se a leť příteli
našeptává
neodolatelně
pro tuhle chvíli

vracím se zpátky
broukám si do rytmu
a v uších mi ještě zní
tam kdesi vysoko
na hranici věčného sněhu
v ponurých skalách
za oblaky
jeho zvučné hvízdání