Podvečer

Sedím ti u pat
zavinutá do tvé síly
do tvé mohutnosti
chtěla bych splynout
s moudrostí let
kterými hledíš na hemžení lidí


vím, že mě vnímáš
o to víc mízíš
pod zvrásnělou slupkou kůže


chtěla bych spočinout
ve tvém kořání
jím nahmatáváš
ukryté poklady země
cítíš její chvění
a do vlasů ti vítr vplétá
dechem písně nebes


rozvíráš se
jako vzhůru otočená dlaň
co na svých prstech
nechává spočinout ptákům


ševelíš o nesčetných osudech
které tě mnohdy minou
bez povšimnutí
bez toho, aby vzdaly úctu
životu
skrytému v tobě
životu
který svým výdechem daruješ



mlčky se díváš
propouštíš zprávy
do vesmírných úložišť paměti


jen průsvitné Dryády
ukryté ve tvém sloupoví
šeptají spočinuvším
ta tajemsví do přimknutých uší