Dechberoucí dominanta

Jako slavná věž v Paříži,
přesně tak vznešená,
ušlechtilá jako dominanta,
měla výšku ke dvěma metrům,
doslova Beatrice z díla Danta!

Nemohl jsem z ní spustit oči,
jako by kromě ní,
nic nestálo za zřetel
v činžovním vnitrobloku,
když kuřivo ke rtům dychtivě kladla.

Její boky křičely ke všem strádajícím chlapům,
ne nepodobné bokům závodní kobyly.

Byl jsem za ní víc než deset kroků,
tak rád bych viděl její madla
na hrudi, její přednosti,
zcela naplnila moji hlavu,
tak prosím zpomal – ladnosti!

Nemohu zapomenout na vyklenuté půle hýždí,
umně zabalené v černých leginách…

Trávníky - desítky psích hromádek hyzdí,
dělníci zaslouženě postávají v kantýnách,
do široce otevřených úst vkládají párky,
vlašský salát, ruské vejce s rohlíky.

Dlouho už mám intimní půst,
řekl bych, že mnoho týdnů,
těžko mě pak může někdo soudit,
když při pohledu na ženy jihnu…

Tělesně strádám...

Nezbude než na pultu trafiky
obdivovat titulní strany pánských časopisů.
(společně s rozšafnými dělníky!)

Jsem si až příliš jasně vědom,
jde o lacinou náhražku nevedoucí k ničemu.


Nebudu sledovat proslulý TV pořad,
vymknu se pro jednou ze stereotypu,
naleznu v sobě dávný smysl pro řád,
a pohroužím se do předmluvy k Nietzschemu!