V pažitu leží tu

Dámy prominou,
nebe mi činí radost,
když je vyvedeno v azuru
a já ležíc v trávě
stávám se pouhým živočichem,
ano netajím,
rád bych zakoušel vlahou dívčí lasturu,
chtivě, nenechavě jí prostupoval - beze slova,
i za doprovodu srdcervoucích
citoslovcí.

Chtěl bych naplno žít aby srdce mohlo divě tlouci!

Ponechal hřích hříchem,
ať si každý sám nazývá ono konání svými příměry.

Je mi nádherně
uvnitř útrob mi zurčí zlatavý mok,
plním plicní laloky hlubokými nádechy,
záda spočívají na čerstvě posekaném pažitu,
utápím zrak v moři nebe, propadám pocitu
výlučnosti…

Ve stejný moment vyvstává potřeba
utkvělá touha po citu
namísto tělesných pohybů...

Dumám a pochybu (ji)