Jeho první kroky venku avšak uvnitř lžičky

Silně nevyspalý
zakouším dunění v dutině lebeční
po noční směně
únava do krajnosti
vím lidé jsou nevděční
neváží si toho co mají
často touží po jiných ženách nejedné ženě
málo se holedbají
bývám příležitostně jedním z nich
ve snové rovině
toužím po změně
po jiných krajinách
po ženě
rozechvěn
pokorně poníženě...

Bytem jsem se o pátečním odpoledni ploužil
ba jisté bylo –
toužil
po estetickém prožitku
po kráse,
přitom život můj visel na vlásku:

"Chyť si mě,
chytni, tahej za nitku"

mezi vědomím a nebem.

Jsem marionetou vsazenou do míst
která nazývají betonová gheta,
čtvrti na okraji společnosti, zájmu
navždy, po celé generace léta.

Sleduji bez hlubšího vjemu film pro dospělé
okolo čtvrté odpoledne, v pátek,
s klapkami po stranách obličeje.

Tupě hledím před sebe
ve snímku vystupuje pevná osmnáctka s opravdu dokonalou figurou
po ploše celé hrudi rozprostřené velké plné polokoule s dvorci v samém jejich středu.

Vše přírodní nádherně rozložité
bez gramu náhrady, vše neumělé...

Za okny chůzí lázeňského šviháka
vykračuje podzim…

Nerad, přec na něj hledím
skrz hledí
pokryté rzí
rytíře z dájných bájí…

Je v mysli toliké uchováno.

Rozoraná pole jejich kopce
zvlněný horizont připomíná boky dívky z necudného filmu.

Ach ano plnost boků tvar mandolíny
to když ji atakoval za jejími zády
roztoužený mládenec chloubou
oba v poloze lžiček
zběsilé bušení

Co by na vše
asi pravil Nietzsche?

Nemám tušení…