Tehdy i dnes samota

Je mi tady horko.

Jako tenkrát.

Více než tisíckrát
stál jsem u odpichu,
řinulo se surové železo
od vysoké pece ze štychu,
stál jsem bez ostychu,
jediný z mladíků,

obklopen muži ve středním věku
na plošině vysoké pece číslo tři.

Tam ve městě hříchu
byl každý zřejmě v nesnázích,
alkohol
podával se jako forma všeléku...

"Otče náš jenž jsi na nebesích"

odpusť jim jejich těžký hřích.

Pracoval jsem v huti
v Ostravě - Kunčicích
u všech zdejších pecí.

Čtyřka, obrovská
měla dvě široká koryta.

Trojka také dvě
severní a jižní,
objemné struskové rýny.

Dvojka
Zde jsem poznal osádku,
v níž byli lidé
co si nezištně pomáhali
a dokázali držet slovo.

A jednička,
stará a dýchavičná
s vysokým podílem
manuální práce
mozoly do krve
hyzdily mé dlaně
dlouhá léta...

Byl jsem tím,
kdo v azbestovém kabátě
doprovázel
s borkem v ruce
liknavý tok strusky
co za toku chládne.

Při pouhé vzpomínce
na onu dobu
ocitám se v úzkých...

Do plic se mi draly exhaláty,
síra, desítky jiných škodlivin

Před tváří rezivějící pletivo
ocelářské brýle
jimiž jsem si jako jediný
chránil zrak.

Nad mým kloboukem
se sítem a brýlemi
duly horkovzdušné výfučny
a já
tvor introvertní, nehlučný,
ve vší té špíně
písku a jiných hmot
cihel žlutých ze šamotu
zapomínal jsem na život.

Uplynulo mnoho let
sedím za stolem kanceláře
v jiném městě
daleko od fabriky
mnoho se nezměnilo
stále jsem ještě tmářem
zakouším stejnou samotu.

Vždy jsem si volil těžší cestu

A stejně jako tehdy
i nyní mám daleko k životu.

Jdu pokorně, tiše, bez protestů...