Slavobránu k vesmíru

Před mým obličejem
tak blízko jsou zdi...

ZDI,

ne nepodobné těm z Tarkovského filmu Zerkalo.

Zrcadlo...

Tupě civím na diletantsky odvedenou práci.

Nad vnitřním parapetem
vidím mapy,
podivné letokruhy,
zvenčí se tlačí dešťová voda
po kapkách stéká po malbě,
následně míří pozvolna pod mou postel.

V těsné blízkosti plastového parapetu odpadává malba,
proto vidím zažloutlou základní barvu,
na ní útržky tyrkysové,
kterou kryje nedokonale
ještě jiná zelená.

Vnímám drobné puchýřky,
prohlubně, jako póry kůže,
pavučiny, chvějící se,
kvůli nedokonale těsnícím oknům.

V místnosti určené k nocležení, léta sám,
dnes plně za přítomnosti zmaru,
pocitu nutkavé viny,
i nejednoho hříchu.

Dost možná prahnu po Jerichu,
po ranní kocovině
stavy neutuchající úzkosti
směsice vjemů,
uvnitř hlavy,
vydaly by na noviny,
řekl bych na román.

Mít tak možnost zmocnit se šému,
vtlačil bych si jej do čela,
do vlastní hlavy,
zašel nevědomě do extrému,
zapomněl na totožnost,
vlastní identitu,
opustil těla schránu,
v noci,
co nejblíže rozednění, k ránu.

Kdoví,
třeba by mi vystrojili slavobránu

k novému životu.