Tma vyjevuje tváře předků

Na chvostu listopadu
je den kratší noci
tak brzy po poledni
sedá k povrchu temnota

To i mladší člověk
chmury starce v mysli má

Má zvláštní moc černočerná tma

A tu mi vytanou na mysl památné věty mého děda

To když byl ještě dítětem
šel závějemi s ostatními chlapci
mnoho kilometrů do obecní školy

Po poledni
vítr úpěl a z vrcholků kopců
odnímal prachový sníh

v jeho dětské duši
v obavách
zněly slova kněžské epištoly
myšlenky
jak snadno dobrati se konců

Chlad prostupoval líce
a touha po teple
i bezpečí domova
byla znát v jeho krocích

Co my dnes víme o přírodních živlech
(lidé hovící si
v teple domovů
v městských blocích)

O krátkých krocích dítěte
mizejícím dni
pod pláštíkem zimní noci

je tolik cizí svět v zimě

Stvořiteli prosím stůj
(jako při mém předkovi)

neochvějně při mně….