...silvestr jedné holky a jednoho psa

.

.

…ticho rozbíjené na atomy… dlouhé prsty světlometů tápou po tmavé obloze… laskají se se spoustou nově narozených mrtvých hvězd… vodopády, smuteční vrby, hejna kolibříků a tropických motýlů, kytice, komety, medúzy, korálové útesy, barevné mraky i kouř, andělé útočící na Zemi, láva nad Pompejemi, vzpomínka na Sodomu a Gomoru, fontány…
a blízko, někde v té pokorné oslepené a překřičené tmě choulící se u země, zoufale, strašně zoufale vyje pes… strach a zoufalství… a síla postavit se neznámému… vyje… a ztrácí síly… kňučí a třese se… zimou?… strachem?
člověk ani nepostřehne, kdy pes vzdá ten marný boj…
dolů po obloze stékají hvězdy a andělé… omývají nás i náš svět ohněm a světlem, studeným ohněm a studeným světlem…
ticho je nesmělé… chvíli to trvá, než ho vezmou všichni na vědomí…
člověk ani nepostřehl, kdy pes vzdal ten marný boj… aby se pak znovu šťastně rozštěkal… do ticha…nemusí se ponižovat, už nevyje ani nekňučí…strach i zimu už vyhnal z kožichu… vyhnal i to cizí ukřičené NĚCO… to NĚCO, co ho málem ponížilo… ale kde je TO teď ?!… zbaběle TO před ním uteklo… vyhrál...
poslední šednoucí barevný mrak pomalu odplul opuštěnou ztichlou oblohou…
do ticha vítězoslavně poštěkával pes… aby utvrdil své vítězství… lidé si možná zase všimli hvězd…
A pak se rozjela auta…

.

.