v osmém pádu...

Anotace: tiše obdivuji...

to údolí bylo stulené
v teplém koutku mezi stromy
chráněné ze všech stran proti větru
jen ten východní vanoucí od moře
šířil v něm rozkošný chládek
a jasné ovzduší

přešel jsem vrstevnici
když tu náhle
v rychle rostoucím oblaku prachu
vidím zdivočelého oře
kterak unáší ženu

pak náhle uskočil
prudce na stranu
ona vyděšená spadla
a pozbyla vědomí

doběhl jsem k ní
a musel to udělat
strhnul jsem jí závoj
a uvolnil ústa

když promluvila
dotkla se mne v hloubi duše
i když mi trpce vyčítala troufalost
prohřešek proti cudnosti
odhrnutí roušky z obličeje

pak se na mne zadívala
tak že jsem se obrátil naruby
připraven k vyklepání
druhé strany
ona však s úsměvem pravila
příteli co si myslíš o rčení
že žádný meloun není tak špatný
aby neměl kůru?

milá Kizilbáší
ty jenž hýčkáš v očích slunce
že i když mi vytrhají všechen vous
ještě mi zbývá brada

jsi pohotový súfí
tvé nohy nebudou nikdy tam
kde má být hlava
takže teď vážně
sviň koberec svých tužeb
a nepátrej dál kolem vášně...

ještě se mnohokrát potkáme...