Za západu slunce

Slunce pozvolna mizí v dáli,
pod betonovým stavidlem
šeptá protékající pramen vody.

Vše nerušeně pozoruji
zkoumavý pohled začíná zprava.

V koutku oka vnímám
rozličné nízké stavby v zahrádkářské kolonii.

Střechy z eternitu, plechu,
lomy slunečních loučí
tady a teď
den se poroučí.

Část staveb se spíše podobá kůlnám
a jiné by se mohly stát příležitostným místem k noclehu.

Dost těžko si mohu představit,
že bych v některém z těchto obydlí
pobýval celoročně.

Od severu zavál chladivý vítr
a pronikl mi k nechráněné části těla.

Kolem lavičky na níž jsem seděl
proběhla dívka v přiléhavé bundě
a černých leginách.

Ostych mi znemožnil jiný pohled,
nežli do jejího zátylku.

Všiml jsem si rukou, jak je rytmicky vedla podél těla.
Pevných hýždí i štíhlých nohou.

Své husté vlnité blond vlasy měla
dokonale svázané do francouzského copu.

Lehkým klusem mizela v dáli podobně jako podvečerní slunce