Měsíční znamení přízně

Jako očarována

 civím do měsíčního svitu

 a můj zrak si pohrává

 se siluetami stínů.

 Prohrábnu si vlasy

 a v odrazech "své" planety

 vidím sebe sama, jak stále váhám,

 zdráhám se uvěřit,

 že se mohu rozpomenout.

 Tlumené světlo měsíce

 je jiné než sluneční svit.

 Je studené,ale umožňuje

 vidět jinak.

 Pohár se v úplňku naplňuje

 až po okraj,nic nepřibývá,

 nic neubývá.

 Úplňková Luna osvětluje štěrbinu,

 kudy protéká má řeka vzpomínek

 na to,co bylo,

 na to,co je,

 na to,co bude....

 Jen se rozpomenout,

 najít klíč a odemknout.

 Příběh pokračuje,

 protože byl započat,aby se odvíjel

 až do rozplynutí.

 Naposledy se dívám vzhůru

 a tuším,že mohu,že smím,

 že musím.

 V téměř nepostřehnutelném okamžiku

 tiše souzním s nekonečným proudem.

 Napětí povoluje.

 Měsíční svit se ztrácí v potemnělých mracích.

 Poprvé je jen jednou.