Zrcadla do duše

Jsem tolik šťasten,
že nemusím být v zaměstnání,
beztoho bych v tomto horkém letním dni
seděl za přepážkou sám , poslední,
bezpochyby myslel na pohyby,
neměl bych za stohy papíru - stání.

Je sobota, léto v celé své kráse
při pohledu na nebe,
tropům zcela podobá se,
klenba hoří v mnoha plamenech.

Plný radostného očekávání,
roztáčím pedály bicyklu,
libuji si ve větrných záchvěvech,
snažím se uniknout obsáhlým fasciklům,
desítkám nesmlouvavých šanonů.

Broukám si melodii šansonu,
proplouvám útlý můstek
pod koly ostré kamení
míjím děti skákající v pytlich,
zřím na stolech skelety ryb,
milióny kůstek
mastné papírové tácky
připálené hranolky,
dámy co po drincích
již nedělají okolky...

Oddělené od těl hlavy ryb
kaluže kečupu
zasychající mapy
z rozlitých piv.

Bodří tátové,
usměvavé maminky
prarodiče
chovné rybníky,
lovení pro zábavu
řízená kratochvíle.

Bicykl zaklesnu do stojanu,
lidi přede mnou křižují,
nevidím téměř na cestu,
uvítal bych světlo svatojánů...

Však zcela nečekaně
rozestoupil se dav.

Utvořil po stranách špalíry
a já pohlížel jsem panně
do zraků z pomněnek...