kypění za noci...

v Elechambre
přichází lijáky nenadále
poryvy větru lomcují zdmi
a déšť bičuje zem tak intenzivně
že to dohromady vytváří
zvláštní směs zvuků
co znepokojuje
i klan kouzelníků

jak ale vše začne tak i skončí

vstal jsem z postele
jednoho hotýlku
co ještě pamatuje sochy
které mívaly nosy a ňadra
za oknem trůní několik kumulů
jako znudění strážní
na ramenou pomačkaných uniforem
je zdobí oblýskané hvězdy
a vypouštějí malé šlehy
horkého světla
jen tak
aby ukázaly svou bdělost

ochutnávám oživlou kakofonii džungle
a k tomu zapaluji dýmku
v oblacích kouře si ani nevšimnu
že mám společnost

dobrý večer pane

spatřím dívku
v rukou měděný podnos
se dvěma šálky
podle tradice bosá

mlčky popíjíme
dívám se na její tvář
úsměvem by klidně mohla natřít kolotoč
vzápětí vytahuje malou průhlednou krychli
s vyčnívající spirálou
uvnitř se převaluje
beztvaré temné prázdno
ve kterém sem tam probleskne
zřejmě ovládá psychodynamiku

pak Habispeh uchopí mou ruku
a dotkne se čela

jako bych sejmul balíček karet
její tvář mizí
objevuje se jiná
a za ní další
a další
tvář za tváří
všechny snímané
rozvírané do vějíře
některé poznávám jiné ne
výrazy individuální a různé
zadumané šibalské i přísné
ale jedno mají společné
každá z těch tváří
je laskavá
a hluboce shovívavá

jsou tam i nezřetelné
čekající na někoho s pevnou vůlí
skrývající spolehlivé strážce
kteří už věky hlídají poklad
všech vzestupů a pádů

není zakopán v zemi
je skryt na povrchu
v proměnlivosti
v dělení
a výměně