Phasianis…

vstoupila na malé prostranství
osvětlené jen plápolající hranicí
v zádušní košili
z obarvené jelenice
zdobené ptáky bouřliváky
a bachratými hvězdami
a odstartovala
promyšleností
strhující představení

pohyby těla
předváděla stěhování dávných lidí
jejich trumfy i slasti
dny jejich slávy i ponížení
vyla mýty z temnot
klapala bobřími zuby
představovala stolovou horu
její chodidla pleskala o zem
jako utržené křídlo
ve větrné smršti
plakala délkou zimy
smála se ústím řeky
lovila šípovitýma očima
hájenou zvěř
skrytou za tváří

já seděl jako přibitý
přivázán ke kůlu vrozené viny
a myšlenky pádlovaly
kolem břehů tichého jezera
uprostřed borových lesů
pobízely ostruhami ke cvalu
štípaly do očí kouřem z pistolí
a opékaly srdce nad uhlíky

když bubny náhle přestaly vířit

ustala ve svém tanci
přitočila se ke mně
pohlédla do očí
a zašeptala
v jedné legendě existuje pták
který prožije lásku svého života
v jediné chvíli
takže je zároveň šťastný i smutný
šťastný že je to začátek
smutný že za chvíli skončí
a tak vše co prožívá
vloží do magie zvuku
a vzápětí
při vyvrcholení
démonické síly
přiložila ústa k mému uchu
a vyrazila to ptačí zvolání

Pakuenhaííííí