o klavíru a pohovce...

Anotace: s anténou...

navršila se temná mračna
jako naducané polštáře
lemované posledními paprsky
zapadajícího slunce
malé jezírko se blyštělo u nohou
a odráželo to veliké drama
v nesmírnosti nebes
mezi světlem
a šířící se tmou

putoval jsem horami
po nebezpečných stezkách
když se objevil potulný klavír
na hřebenech stoupal
pak zase klesal
takřka střemhlav
do propastí Kordiller
a já se vydal za ním

dohnal jsem ho
na malém prostranství
kde kromě piána
trůnilo červené kanape
s vysunutou anténou
a na něm seděla dívka

usmála se a pravila
no to je dost že jdete
neumím hrát jen zpívat
a starý indián říká
že hudba je lék
na černé myšlenky

možná si myslíte
že jsem byl překvapený
ale když vyvedete mysl
z obřího omylu designu
cíle a konce
účelu nebo systému
matně uvidíte
oč je víc majestátnosti
krásy a naděje
v absenci pořádku
co existuje ve vesmíru
stvořeném podle vzorce

dívám se na vás Barquin
a cítím
že žádný daný řád není
vy představujete nekonečnost
invence a možnosti

usedl jsem na trojnožku
a ponořil ruce do klapek
árie z Carmen
překryla povyk ptáků
co kroužili čistým nebem
takže hypnotizováni melodií utichli
opsali poslední kruh
a klouzavým letem
se snesli do nočních útulků…