...a jednou zahrada rozkvete v té poušti….

zrovna jsem se věnoval
ledovému salátu
když se zvedl vítr
naráží do oken skleníku
zvuk připomíná
vzdálené praskání ohňostrojů
nebo lehký pláč
a pod jedním z poryvů
se pohnul svah duny vzdálené
ale ne tak jak by měl
až písek vytvořil pár znaků
podobných písmenům
ČAU

vypadalo to
že v dálce čeká stín
odaliska která vlní
nahým břichem
přesně tam
kde slunce políbilo dunu

vytvořil se písečný vír
plný zvláštní ladnosti
s radostnými pohyby ženy
která je zpozorována

je živá
ne podle rozumu
je doopravdy živá
promlouvá k tomu
kdo jí naslouchá

podívala se na mě
přesýpavě
rozumím jen jedné řeči
a přiložila si dlaň k srdci
budu tvá až sníh
bělostí
mou poušť poskvrní