když sakury prosakují...

ten prostor leží
ZA a MEZI
kde světlo zdivočí
prosakuje strnulostí
jazykem rozpouštědla
olizuje skořápky očí
a zvláštní touhou dovádí
k šílenství

mohla za to ona
vládkyně roztroušení
obličej něžný
a současně hrdý
vlasy černé jako smůla
oči zuhelnatělé
a jediné světlo v té temnotě
byl oděv z přilnavého ohně
který ji těsně obepínal
líbal její tělo
temně a lehce
jako noční let dravce

napadlo mě
taková žena přece nemůže existovat
co se v ní vlastně skrývá?

máte rád záhady že

rád na ně znám odpovědi

tak ty u mne nenajdete

zastrčila si vlasy za uši
našpulila výraz
a začala zpívat
vizuálně
zavěšená nad temnotou
ve zvucích
světelné poémy
plozené kosmickými vizemi

taková je Laparrelle
na pozadí křehké bledosti