když mysl potiskuje zem...

pod oblohou
podobající se měkkosti
černého sametu
postříkaná rosnou
sprškou hvězd

skaliska leží
ve zvlněných vrstvách
jako obrovské slohy
zkamenělých novin
rzí poskvrněných
trosek knihovny
nějakého Kyklopa

bělostné kalichy lilií
jako slonovinové rohy
zdvihají své rty k obloze
a místo hudby vydávají vůni
filtrované esence léta
vlahou sladkost
co nutí k nadýchnutí

to místo snad
bylo určeno pro mne
rád bych tu ležel navždy
jídlo a víno do úst
budou podávat lesní panny
nahé a rozkošné

až jednou po staletích
se tou vůní nabalzamuji
budou mne víly hledat marně
a zbyde jen ta vůně

vůně co láká ven
čarovnou mocí
do záhad kraje
zalitého měsíční září