v modravém elektrizujícím rozbřesku…

nastal odliv
lekníny podél břehu se lámou
a v blátě uvízlo pár mořských panen

na chvíli se rozhostí ticho
pak zavržou stromy
a rozezní se pomatená píseň
jako signál k uzavření burzy
a naděje jsou zametené
pod kobercem

civí na mě pelikán
ale já si všiml dívky
seděla vzpřímeně na zvlněném okraji
jako by se chystala rovnat si peří

a pak se to stane

přede mnou se roztříští šeď
a kolem se rozstřikují barvy života
ve světě tak přirozeném
že jsem ztracený
ponořený do ohniska
klesající do živé tkáně
pučícího hájku
kde poprvé chápu
význam niterných zátiší
která dávají najevo svou přítomnost
zaříkáním zraku a hmatu
na prahu vytvořeného světa
s mocí zjevení
které umožňuje vnímat
alchymii zvuků a významů
a dokázat přetvořit negativní podstatu
dokázat vpustit světlo
aby bylo možné
podat obsah srdce

ač projdu kolem kterékoli představy
šíří se z ní vůně a zvuk plavící se lodi
stojí u kormidla
a nespouští oči z portfolia času

do kterých vzdálených koutů asi nahlíží?

jiskřivý třpyt třísní výběžky vln
co naráží do matného zlata
a já kloužu
a rozplývám se
v tajemném prizmatu žití
protoplazmové říše
spájím stín se snem
bolest mizí jako mlha
a flétnový šepot mušle
vypráví legendu o zrození