Snad mi prominou

Začal jsem první pondělí v roce
tak odvážně ba odhodlaně,
poháry vína - nahradil ocet,
nikoli vinný, nýbrž jablečný.

Dvě velká jablka umně nakrájená,
to půjdou deka brzy jistě dolů,
snad tedy budu chic - pro slečny,
na šálku kávy – ani sebemenší pěna,
zcela chybí smetana,
co víc, přestal jsem pít colu!

Doslova celé pondělní dopoledne
hledal jsem pracovní uplatnění,
když věžní hodiny čas polední oznámily,
měl jsem už celé čelo potem zbrocené.

Prý je práce víc než dostatek
– já říkám: Co je to za zmatek?
Práci jakou bych si přibližně přál,
ta u nás v pohraničí věru není!

Požil jsem dva litry čaje bez slazení,
mám našlápnuto k lepší figuře,
snad trochu žehrám,
tři dny mé průdušky rdousí hleny,
kašel z nachlazení,
proto sedí na hlasivkách,
mým slovům rozumět není!

Přicválal jsem před hodinou z města,
s nevelkým lístkem nákupním,
kde stálo, abych zakoupil,
kružítko školní
pak také kalendář stolní.

Přiznávám, kvůli ceně
koupil jsem kalendář kapesní,
byl také skladný a noblesní,
jen nevím, jestli zaujme toho,
kdo mě nákupem pověřil.

Takže když své snahy dneska shrnu
– job zajištěn nemám,
jen velký vír v žaludku a ve střevech,
to z litrů čaje ba i jablek!

Nejspíše jsem zadání nesplnil…

Do hrdla proto sypu plný talíř cukroví,
vše doplňuji dvěma rohlíky s anglickou slaninou.

Byť jsem projevil neobyčejně pevnou vůli,
zejména v první denní půli
nakonec to nestačilo.

Těžce dýchám...

Snad mi alespoň mé čtenářky prominou!