Rád bych se věnoval dennímu snění

Anotace: ...

Několik minut nás cestující dělí od odjezdu vlaku.

Ale ještě doslova před pár okamžiky, nad nádražím, nedaleko dopravní zebry, míjel jsem zralou ženu v dokonale padnoucích červených šatech.

Bruneta s mírně vlnitými vlasy, jež měla sepnuté do větší tmavě hnědé spony.

Nestává se příliš často, abych se za ženou ještě ohlédl. Tato bytost však byla na zdejší maloměstské poměry neskonale chic.

Je páteční pošmourné ráno, osychají chodníky z nočního deště, v kalužích tu a tam zahlédnu několik ptačích siluet na popelavém podkladu nebe.

Žena, kterou jsem míjel neměla výraznou hruď, nebyla ani úplně štíhlá. Ano vybavuji si, měla plnější, ale pevné boky a lýtka, lýtka pevná zřejmě ze sportovních kratochvílí.

Lodičky na středně vysokém podpatku v rudé barvě.

Velmi jí to slušelo.

Bohém by konstatoval:

„Ta ale, panečku, svoje tělo uměla nosit!“

Sedím již ve vlaku, pár minut před odjezdem, přičemž ospalé ráno, jeho poetické ticho rozťal vedví kovový tón mobilního přístroje a zejména hlučný projev přespolního muže okolo čtyřicítky s jadrným dialektem, který mluvil se svou družkou.

Někdo by mohl namítnout, že šlo o jeho věc. Avšak jen do doby, než rozehrál v monologu herecký rejstřík počínaje od Kecala z Prodané nevěsty, přes veksláka se specifickým slovníkem, až po muže překvapujícího hlouposti. To vše při stupňující intenzitě hlasitosti jeho projevu.

Připadal jsem si jako nepatřičný divák či spíše posluchač rozhlasové hry na pokračování.

Hlučel celých deset minut a já...

Já jsem si tolik přál zavřít víčka, zakoušet libé denní snění o zralé dámě v rudých šatech…

Ach…