bylo to jedno z nepatrných odpolední...

svět si vyhříval prastaré kosti
ve slábnoucím slunci
a jediný pohyb na ztichlé zemi
představovalo ospalé pohupování
květin v truhlících

je to zvláštní
strčit hlavu do písku
na přiměřeně dlouhou dobu
než vás osud začne tahat za patu

do vzniklého ticha prosákla množina
vzájemně nesouvisejících odhadů
hodiny odbily pět
ukázaly pět minut po páté
a já zakopl o dívku
která seděla na obrubníku
a protestovala proti sekání špenátu

zvedla se
s nohama rovnýma
jako dvě naostřené tužky
přistoupila ke mně
jako čerstvě vykartáčovaná tygřice
k očekávanému soustu
povězte mi příteli
ocitl jste se někdy v prázdnu?

zasmál jsem se
jako když otupená cirkulárka narazí na suk
a okamžitě začal jednat
alpský kamzík v době největšího výcviku
byl proti mně hlemýžď
prakticky jsem se podobal indickému fakírovi
co rozptýlí svá astrální těla
která se vznesou do řídkého vzduchu v Kašmíru
a během minuty se objeví v Oslu

milá Blankness
lidé se domnívají
že prázdno je totéž co nicota
ale tak to není
je to plně disonantní
přízračný svět
v němž se vydáváte
na průzkumnou výpravu

nakreslil jsem čáru
a od té čáry šikmo
odstředivým pohybem
v rytmických mezerách
boční čáry krátké
připomínalo to uspořádání listů
na větvi stromu
ale neuspokojilo mě to
dostal jsem chuť ten pokus opakovat
až jsem při té hře ohnul čáry v kruh
z něhož boční linie vycházely paprskovitě
takže vznikl květinový věnec
a ten věnec se začal pomalu točit
otáčel se s rostoucí rychlostí
až k šílenosti
nakonec pukl a rozlétl se
v podobě třpytivých hvězd

inu každá hra má svá nebezpečí
proto je milujeme
i pro to poskvrnění
z riskantních cest