kdesi uprostřed života...

Anotace: v tichém rozhovoru...

na tom místě se prostírala
šťavnatá louka plná kopretin
smolných kohoutků
i modrých zvonků
jsou tu plácky trávy
protkané purpurovou vrbicí
a žlutou arnykou
v příkopě kvetou divoké jahody
a fialové bodláčí
voní mateřídouška máta i akáty
a při vší té lahodě přírodní
otvírá se vyhlídka k pohledání
do které jakýsi dobrý obchodní cestující
naskládal vše co Země nabízí

prakticky to samé
bylo vidět i na dívce
která mě se zaujetím už chvíli pozorovala

měla oči nesourodých barev
pleť odstínu růžového dřeva
akvamarínové vlasy
a ruce zručného tkalce
na sobě atlasové šaty
s něžným leskem
ušlechtilého kontrastu
s tmavou zelení kamélií
naplněná půvabem vznešenosti
vyšší mravnosti
jež člověka tak krášlí
s tváří oduševněle kvetoucí

zadívala se na mně a povídá
co si příteli myslíte o převtělování
s vědomím minulého života

mělo by vůbec smysl vědět
o všech pitomostech
které jsme provedli
či co se nám nepovedlo?

pak už bychom ale nic nezbabrali

to by byl nějak krásný život
být už jen moudrý bez chyb
bez omylů či problémů
a ovšem také bez nadějí

ale byli bychom nesmrtelní
to by se vám nelíbilo
když nás děsí smrt

to jsme zase tam kde jsme byli
konec nás děsí
a nekonečnost by nás přivedla
k touze po konci
pocit že umíráte
je jen duševní beletrie

na akát který rozpínal větve
do výše tváře
přilétla pěnkavka
chvíli si čechrala zobákem peří
pod křídlem
potom náhle třikrát za sebou zazpívala
krátkým trylkem
který jsem si pamatoval z dětství
zněl ostře a jasně
a bylo v něm něco naléhavého i něžného

v tu chvíli mě napadla podivná otázka bez otazníku
na kterou nejspíš nikdy správně neodpovím

víte milá Serendipity
všechno to co nás obklopuje
možná nevnímáme úplně stejně
ale přesto tak
že to není možné necítit a nepřijmout
třeba jako tenhle úžasný den
kdesi uprostřed života