Vědomá

zvedala ty, co nacházela podél cest
otírala tváře hořkých slz
sama přitom plná pláče
 
 
těšila ty, co neznali kam jít
dávala číst mapy cest
v rozmluvách tichých
srdcím lásku, bez podmínek
 
 
počítala nespočet polibků i objetí
a bylo jedno, kolik jich bylo
dala by je znovu
 
 
někdy hrdá
někdy na kolenou
 
 
a síla, co tlačila ji k zemi
točila se rychleji, než vír
neznala jak tomu uniknout
věděla jen, že musí do středu
 
 
do středu sebe samé
kde v dechu nacházela život


 
pak zdálo se, že vstát a držet hlavu vztyčenou
je čím dál tím snažší...