boty

 

Mezery a zášť zalepit kanagonem.

Bude v garáži, v té zelené plechové truhle, 

co jsou věci po tátovi. 

Některé myšlenky ulpívají obvzvláště těžce, 

nechtějí odejít, na dně nahmatáš dětské capačky.

U botů jsi mu musela leštit i podrážky, protože

"Podle  bot poznáš člověka," říkal s oblibou.

Poznali mě? Co viděli, když mi šlapal po obličeji? S tím nosem, co se na něm mohlo obrátit koňské spřežení i s povozem.  "Otoč se ke mně z profilu."

Černobílé zašlé kachličky, předsíň bez okna, kulatá krabička s nápisem Globín, hadřík a ten správný kartáč s jezevčíma štětinama, co vyrobil vysoký lesk. 

Třeba napopáté.

Facky popoženou děj.

Otevřeným oknem

nechat prosvítat krajinu.

Tu letní, s chrpama na obloze.

Dokonalý kýč přece milujou všichni.

kromě mě

p.s.  Mám ráda velké nosy. 

I ten svůj.