v krajině ze starého vlámského obrazu…

země byla nasáklá podzimním deštěm
měsíční záře se protahovala korunami
prodlužovala stíny věcí
dávala místu zvláštní zabarvení
jako by bylo natřené zředěnou tuší
a já myslel na věci které jsem prožil

na uplynulý čas
na lidi co kolem mě prošli
nebo jsem je opustil
na vzpomínky co se už nevrátí
a přesto tryskají
jako pramen ze skalní pukliny

v myšlenkách hory událostí
cítím vůni trávy
vítr na tvářích

lidská paměť je záhadná
dřív jsem si krajin moc nevšímal
a přesto si je pamatuji
do všech podrobností

tak jako u ní

pohybovala se sebejistě
takže vypadala jako indický bubeník
který tu rozezní zvonek
tam zaklepe na dřevo
a pak zatluče na kost
z vodního buvola

četl jsem si linky jejího těla
všechny její pohyby plynuly
v naprostém souladu
měla úzké džíny
tmavomodré triko
a neuvěřitelně útlé boky
takže vypadala
jako nějaké neurčité stvoření
jehož silueta
není ve světle moc zřetelná

přesto z ní vyzařovala
jakási prchavá nevinnost
procítěná hřejivá a intimní
podobně jako z dětí
což se o mě říci nedá
neboť takovou vůni
kolem sebe nešířím
ani s požehnáním jezulátka
ale zároveň měla v očích
takovou žádostivost
že by to nesvedl
ani zástup srocených sboristek
zatímco já vypadal
jako rozteklá pánvička od Dalího

položila mi ruce kolem krku
a zadívala se mi do očí
v těch jejích se někde hluboko uvnitř
přelévalo něco černočerného
takže to vypadalo
že si vesmír udělal přestávku
od svého rozpínání
námahy pohybu
i boje o přežití
a jen tak si lebedí

řekla cosi docela potichu
prostě neměla potřebu mluvit nahlas
nemusela totiž nikoho o ničem přesvědčovat
ani se dožadovat pozornosti

pak mi položila hlavu na rameno
a špičkou nosu se dotkla krku
jako by zkoušela
jestli nemám teplotu
nakonec beze slova vstala
otevřela tiše dimenzi
a byla pryč

jakmile zmizela
hluboce jsem usnul
v intenzivním pocitu
její přítomnosti
a okolní prostor
ze mě vysál veškerou únavu
která ve mně vězela

inu to se tak stává
nemusíte nic dokazovat
aby jste byli milováni