v říjení soumraků...

v říjení soumraků...

vzduch náhle znehybněl
vánek ustal
a kolem bylo cítit zvláštní napětí
jaké vnímám na horském vrcholu

obloha pulzovala
svíral jsem skálu
prsty zabořené v kameni
krev vzkypěla euforií
svět se nazdvihl a pak zase dosedl
aniž by způsobil zařinčení
jediné porcelánové figurky
a emoce se proplétaly
jako doběla rozžhavené uhlíky
s chladem mezihvězdného prostoru

možná už kdysi zpívali o ní
pradávní pěvci
z run vytesaných
do jeskyních stěn

vydala tichý sten
co se vlní a mění tvar
jako když hodíte oblázek do jezera
s pohyby koloucha
co chvíli balancovala
a jakoby se v ní něco mihotalo

cosi jako skutky
věci o kterých si myslíte
že jsou vaše identita
ale jsou to jen zážitky
stavy které vámi proplouvají
houstnou
a pak se rozplývají
šarlatovými dveřmi
zatímco niterný přítel
skrytý kdesi hluboko
vysílá kouřové signály
nevyslovitelného
z nedosažitelných hlubin
aniž by je něco zahlédlo

a pak přijde
ta chvíle
plná čirého potěšení
možná jen sklopené víčko
záblesk
stáhnutí zorničky
něco téměř nepostřehnutelného

nedá se to dobře popsat slovy
protože smyslem je
že je to pod úrovní slov
neexistuje vypravěč
není interpret
nejsou slova ani čas
jen příběh
métis a lós

v srdečném úsměvu
svých panenek
připomínala střípek
zapadajícího slunce
co tančí pro měsíc
a já věděl
že moje panictví je díky ní obnoveno
Autor enigman, 02.10.2019
Přečteno 142x
Tipy 23 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: zelená víla, Amonasr, zdenka, Milena, Jort, jitoush, A42, šerý, básněnka, Krahujec
ikonka Komentáře (7)
ikonka Komentujících (7)

Komentáře

snad každým zážitkem prožíváme svoje poprvé...
jsme okouzleni zázrakem chvíle, okamžiku, vteřiny... rodíme se, uzemňujeme se, rozevíráme ruce...
bojím se výšek, ale minulý týden jsem seděla na útesu a povídala si s mořem, vyznávala jsem mu lásku ale i respekt... ne nedívala jsem se dolů, ale dopředu...cítila jsem se se ohromně... hladila skálu, která mi dávala jistotu... cítila jsem se tak maličká a přitom jsem v sobě toho měla tolik...
seděla jsem s kamarádem a bavili jsme se o jeho uzavřenosti díky které přehodnotil svůj svět a je raději sám, vyhodil ze svého života spousty lidí ... láska mu nevychází... říkám, musíš se přeci trochu otevřít, pustit někoho k sobě blíž, bude to fajn, uvidíš ... mě jsi tam přeci taky pustil... zamyslel se... jak jsi to poznala, že to tak mám? znám tě dlouho... rozesmál se a povídá, ty jsi přeci ale něco úplně jinýho, ty jsi Evička, nepotřebuju tak někoho dalšího ... usmála jsem se a dloubla do něj, zarazil se a podíval se na mě káravě a pak se rozesmál... mně než došlo, že jsi to ty... usmála jsem se a došlo mi, jak ukrytá křehkost bývá...

nedá se to dobře popsat slovy
protože smyslem je
že je to pod úrovní slov
neexistuje vypravěč
není interpret
nejsou slova ani čas
jen příběh
métis a lós

https://www.youtube.com/watch?v=6wRYjtvIYK0

06.10.2019 01:47:49 | zelená vílareagovat

je mi hloupé, k slovům génia, cokoli dalšího dodávat ... jen toliko,
že mi mluvíš z duše Eni

05.10.2019 15:35:30 | CePreagovat

Říjen je měsíc sběru
Řep
Jak tak loupu ty obrovské
Exempláře
A už jsou trochu
Změklé:

Vidím lidská srdce
Zkornatělá poryvy
Větrů

A já ty nekalosti
Musím...

Ne, nemusíme:)

04.10.2019 21:08:09 | clafoutis

Jak řekla basněnka...

03.10.2019 21:01:36 | Milenareagovat

...pro tu jedinou...osudovou.....Ji./úsměv/

02.10.2019 21:05:42 | jitoushreagovat

Mysteriózně-dramatický začátek a pozvolné dobírání se k nástrojům lidské očisty. Pečlivě vypracovaná a zajímavé práce.

02.10.2019 19:41:32 | šerýreagovat

Ten tichý úžas nad životem...nad příběhy...panictví je nejen stav těla, ale i duše

02.10.2019 15:26:56 | básněnkareagovat

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter