od zápatí...

procházel jsem krajem
u čedičového lomu
nahlédl do smaragdového oka
posetého roztřepenými drahokamy
pokračoval dál lesní cestou
kde jsem potkal pár
muž byl svlečen do půl těla
usměvavá žena
odkládala do trika dary hor
a já vůkol cítil vůni
kvetoucího vřesoví i hub
až jsem v tom zmámení
ztratil směr
a vynořil se z oparu
u posvátného území
dávných předků

tam mě přepadlo
rozjímání o tom co přijde
až už se také nebudu moci hájit
i když třeba z jiných důvodů
je to vpravdě okamžik
kdy si připomenu
miloval jsem dost?
žasl jsem nad jinými?
byl jsem s nimi šťastný?
cítím pořád vzájemný kontakt?
vím ještě vůbec jak být láskyplný?

nejspíš bych mohl odejít prost naděje
s chvějící půdou pod nohama
slyšel jsem ale mnohokrát
že existuje prostor bez hranic
plný neurčitosti
kde se život vznáší v suspenzi
tam prý začíná království sympatie
tvořící umělecké dílo
v němž jsi tímto i tamto

v poryvech větru se pýřilo listí
s pestrými barvami
a vypadalo jako vzkazy
rozeseté kolem
s tajuplným podpisem
a já je nechal tam kde jsou
jelikož vím že ať půjdu kamkoli
najdu jiné přesně ve správnou chvíli

tak myslím na ni
a jak se jí stát
vyzařovat
milovat
a jít beze strachu do záhlaví

čím hlouběji s ní totiž půjdu
tím víc spolu vyjdeme ven