v eM-poli...

noc oděla hrany
do třpytného přísvitu barev
kolem poletovaly sněhové vločky
občas rozjiskřené měsícem
jako neposedné světlušky
a já naslouchal
jak mlhavě oranžová
či tlumeně modrá
šepotají o tajemstvích
tiše zpívají o hluboké samotě duše
připomínající zemi
co je tvrdá a zdánlivě prázdná
ale zároveň přetrvává
neporušená
bouřím navzdory

připadalo mi
že vidím portrét dívky
co má kolem krku
malý rezonující kámen
ze smaragdové desky
aby uchoval pocit
s mocí ušlechtilosti
co je viditelným
projevem neviditelného
nevyžaduje oprávnění
nepohybuje se proti ničemu
nemá cíl
nežádá ani nepotřebuje

chtěl jsem něco říct
ale cosi utišilo všechny zvuky
vrátilo je zpět do hrdla
a já si uvědomil
že ve skutečnosti
pro uspokojení
nemusím být nutně něčím živen
protože zdroj radosti
tkví v něčem jiném

že být nedokončený
je vlastně součástí dokončenosti
a tak jsem se spojil s jejím polem