V objetí Draka

Světlo dne
vtírá se přes zavřená víčka
tiskneš se ke mě
zlato se stříbrem
mísíš v jediný poklad síly


a každý dobrý král ví
že jej musí rozdělit
aby mu něco zůstalo na zítřek


Řekl jsi
umíš se dívat bez mrknutí oka
přivíráš je na malou škvírku
a dlouze se díváš


jen tak se umíme dívat
nejdál
nejhlouběji
vědomě


a já ti slíbám pochybnosti z víček
co teď možná pláčou
i když s léty se do nich vyryly vejířky radosti mořských medůz


Jsou něžné jako Tvá duše
a přesto žahají
aby nikdy nikdo nezapomněl
že se s nimi setkal...