mihotavě...

Její oči připomínaly cosi matoucího
jakýsi placatý starodávný kov
do něhož nelze nahlédnout

v době kamenné
jsem ji obkresloval opáleným klackem
na stěnu jeskynní svatyně
obrys vyplňoval hlinkami
a barvivem z bobulí
a ona přesto vypadala nezřetelně

debatoval jsem s filozofy
v Apollonově chrámu
popíjel s Odysseem bolehlav
po prohýřené noci
zatímco ona stála modelem
k soše Erató
a vypadala neprůhledně

v Seville jsem si brousil dýky
zatímco ona si natírala prsa rumělkou
tančila v aréně před býky
kdosi namaloval její podobu
na vinný džbán
a vypadala nevyzpytatelně

kejklil jsem na náměstí svatého Marka
zatímco ona ležela
na saténovém prostěradle
zahalená do pavích per
na obličeji škrabošku
a ruku v klíně
jako zosobnění extáze
na benátském karnevale
a vypadala tak záhadně

motal jsem se v ateliéru 22.století
u fotografa holografií
ona ležela na otáčivé podlaze
zachycená jako erotický sen
v Noci svatojánské
usazená obrazem zvukem i vůní
v křemíkové matrici
a vypadala matně

na věky věků blouzním
v touhách po ní tak silných
až to někdy bolí
a přitom přemýšlím
proč jsem se jí nedotknul
proč jsem ji neoslovil
když byla tak blízko
ale odpovědi
kterým bych rozuměl
nenacházím

procitl jsem
světlo bylo napjaté a řezavé
jako barva migrény
na spánku se kroutil pramen šedých vlasů
a zatímco já zestárl
ona vypadá pořád stejně
tam někde...