Jeseňsní...

Ten prostor polapil léto
hmyz omámeně bzučí
ve vlhkém teple
úderem jeho křídel míjí čas
venku padá listí
tam v chladných nocích
čmeláci už dávno uhynuli
ale tady mezi trsy hroznů
je ještě léto
ulovené proti střídání ročních dob
zpomalené plynutí času
s nezaměnitelnou vůní

vdechoval jsem parfém podzimní
a myslel na ni
na její povytažené obočí
když je udivená
na její výraz tváře
když se usmívá
a jemné linky v koutcích úst jí tančí
ta která mě bere
takového jaký jsem
a obrušuje ostré hrany
mé osamělosti

zdá se to být tak neporušené
naprosto nedotčené
nehmotný prchavý pocit
pro nějž neexistují slova
který může být jen
možná vyjádřen
hudbou v Mozartově árii
Non so piú
Nebo v adagiu
Brucknerovy šesté symfonie
ale i tak jen vzdáleně
tóny které ten pocit
spíš jen navozují
než vysvětlují

jsem jím zaskočen
a zároveň uchvácen
a jedině o to jde
to dává bytí smysl

voda i povětří byly klidné
slunce prosvěcovalo mlhy
vydechnuté rákosím
a ve mně
se rozhostil nezměrný jas
záře skýtající pocit
že životu alespoň trochu rozumím