bezbřezí...

vzedmul se vánek
z měsíčního jezera
bere mým očím dech
a smáčí doutnající okamžik

kam se poděly břehy?
když duna za dunou
sune vlnu před vlnu
do zježeného hřebene

kolik potřebuje světlo času
než stvoří oko?
v dlaních se kutálí perly
ze zrnek náhody

nezapomněli jsme začít den
s láskou bez podrážek?

má smysl skákat do větru
když se k sobě vzdalujem?

tvoje mínění
moje tvojení

to jsou možnosti
a potom vzduch za sněhem
může být průzračnější
a vůně hustější
jako vrtivá melodie
roztočená flašinetem

kde je konec břehům?
vklouzli jsme do pohledu
přiopilí
skrze sebe
a barva tvých oušek
je světlo na mém jazyku

plachtíme po vlastní tramtárii
a v ráhnoví je slyšet
svist vyvrženého magmatu
jenž se vrací
do středu
mezi nádech očí